Západ Slunce..jeden z nejromantičtějších okamžiků, co znám. Někteří fotografové říkají, že fotit západ Slunce není žádné umění, někdy ho dokonce nazývají kýčem. Ale já ne.
Západ Slunce nám poskytuje prostor rozloučit se ještě se starým dnem, popřemýšlet nad tím, co člověk stihl udělat, nebo naopak, co neudělal a proč to neudělal. Dává nám taky možnost nabít se posledními paprsky světla a energie. Protože pak nastane noc. Z noci člověk moc energie nedostane, nebo alespoň mně osobně tma spíš přináší pocit zimy, ochablosti a spánku. V noci, když člověk nespí a potřebuje fungovat, je příhodné sáhnout do onoho zásobníku energie, kterou člověk nasbíral během dne a uloupnout si kousek toho světla. Alespoň v té psychické rovině to tak funguje.
Západ Slunce přitahuje k sobě často slovo romantický. Abych pravdu řekla, nikdy v životě jsem snad nezažila neromantický západ Slunce. Ani si nedokážu tedy představit, jestli to vůbec existuje. Jsem si jistá, že skoro v čemkoliv můžeme najít romantiku. A že v každém z nás je alespoň její malý ždibec. Západ Slunce je romantický ať ho prožíváme sami, či společně s někým jiným.
Letos mi nejvíce utkvěly v paměti západy Slunce v Helsinkách, západ Slunce nad naším kostelem kousek od mého bydliště, a pak ukrajinský západ Slunce. Teď v sobotu mě večer obloha překvapila, celý den bylo zamračeno a poprchávalo a na konci dne kolem osmé hodiny večer nám do světnice najednou začalo proudit žluté jasné světlo. Sluníčko nám alespoň na chvilku chtělo dát znamení, že na nás nezapomnělo. A přišlo se rozloučit aniž bychom ho kdy viděli během dne..
