Tohle pozdní odpoledne a večer byly fakt výživný. Myslím tím krásný. Jak nikdy jindy. Nejdřív trochu jazykový šok, jak jsem psala, dneska jsem prostě naladěná na angličtinu, takže mé vyjadřování v němčině bylo ještě horší něž jindy. Ale tak jsem ráda, že jsem tam byla.. a celkově, že na tento předmět chodím. Jsem hrdá na to, že jsem tam zůstala, nejmladší..v germanistice spíš ještě nováček..
Další fantastická aktivita byl tanec. Objevila jsem krásu valčíku. Hned po swingu je pro mě nejlepší… 🙂 Tančili jsme ale i cha-chu a jive. Valčík ale asi nejvíc, ta hudba byla tak krásná, že i poslech jsem si náramně užívala. Všechno se najednou zastaví, vnímáte jen ty tóny..tu melodii =) Pak se najednou všichni vytratili, povídala jsem si nejdřív s Tomem, ten ale za chvíli šel taky. Zůstaly jsme tam jen já a dívka/slečna/paní, které se říká Sojka. Začaly jsme se bavit o studiu, cestování, workcampech, lidech, které společně známe..je to legrace, jak je ten svět malý. Už jsme skoro nedoufaly, že nějaká cestovatelská přednáška bude. Ale byla, později sice, ale dočkali jsme se. Jedna dívka vyprávěla o své cestě do Indie. Jely dvě ženské samy..ona a mamka. Promítání bylo asi jen hodinku, ale stálo to za to. Tolik zajímavostí dokázala holčina vypíchnout..že perou prádlo mlácením o kamennou zídku, v čem spočívá krása místních žen, proč je dobré si cestu do Indie moc neplánovat, jak funguje místní doprava a proč nedovolí evropanům řídit auto.. Co se jí v Indii za dobroty, jaký je rozdíl mezi tradičním severem a moderním jihem.. no prostě spoustu zajímavostí jsme se dozvěděli! Jestli budete chtít, osobně vám toho třebas i sdělím víc.
I noční cesta na šalinu nebyla špatná, udělala jsem pár dalších fotek Brna, už zítra tu nějaké přibudou. A taky jsem ulovila foto naší filozofické čičiny. Je toho spousta..
Jsem strašně ráda, že v Brně existuje takováhle skupina lidí, kteří se schází ve vlastní klubovně a pořádají takovéhle fajnové akce. Jak to bude ale s nájmem, je prý ale nejisté. Chtělo by to víc peněz..Držím palce a moc si přeji, ať tento „spolek“ vydrží.
Na závěr bych si dovolila dát text/ článek/ zamyšlení.. (nevím, pro jaký účel to bylo původně stvořeno..)který mě dneska pohladil na duši… a který zřejmě budeme zítra rozebírat na hodině. Mrzí mě, že jsem si ho přečetla pouze v rychlosti.. ve spěchu, jdu na to znova, pěkně pomalu 🙂 Omlouvám se lidem, kteří tomu nebudou rozumět, ale překládat se mi to nechce a myslím si, že by to ani nebylo ono. Jó, moře, moře….jestlipak Tě letos uvidím……?
Das Meer (Reinhard Mey)
Der Wind hat gedreht, und die Flut kommt herein, dunkelgrau mit einem silbrigen Schein,
und über die Mole, da fliegt schon die Gischt, wenn die Welle aufläuft und die Brise auffrischt.
Mit einem Mal füllen sich die Priele im Sand, und über den kahlen, verlassenen Strand
treibt der Wind trockene Algen und Schaum vor sich her. Es ist da, das gewaltige, ewige Meer.
Auf hellem Türkis tanzen glitzernde Lichter, auf teerschwarzer Brandung weiß schäumende Wut.
Es hat tausend Farben und tausend Gesichter, im ewigen Wechsel von Ebbe und Flut.
Erfüllt von Geschichten aus uralten Tagen, beladen mit Spuk und Spökenkiekereien,
umwoben von Märchen, Legenden und Sagen. Wie viele Geheimnisse schließt es wohl ein?
Wie vielen bedeutet es Leben und Brot? Ein paar starke Arme, ein Netz und ein Boot,
das braucht’s, damit keiner, je Not leiden muss, das Meer schenkt uns Nahrung im Überfluss.
Wie vielen bedeutet es Arbeit und Lohn, Handwerk überliefert vom Vater zum Sohn,
Wie viele Seeleute haben ihr Geschick auf Gedeih und Verderb mit dem Meer verstrickt?
Wie viele Boote und Schiffe mag es wohl tragen, zu dieser Stunde auf dem Erdenrund?
Und wie viele schlafen, von Stürmen zerschlagen, mit Schätzen beladen tief auf seinem Grund?
Es ist Kommen und Gehen, es ist Nehmen und Geben, und wie die Gezeiten, unstet wie der Wind.
Es ist zärtlich und grausam, ist Tod und ist Leben. Und es lässt uns erahnen, wie winzig wir sind.
Wir bringen ihm einen erbärmlichen Dank. Die Pflanzen zerstört und das Seegetier krank,
was da kreuchte und fleuchte verendet im Teer, wir verseuchen das Meer und misshandeln es schwer.
Die Ufer verpestet und übel schimpfiert, von Zimmervermietern zubetoniert,
von Pissbuden und Imbissständen gesäumt, doch es kommt eine Flut, die das alles wegräumt!
Und tobend und tosend schlägt es an die Klippen. Mit ungebrochener Urgewalt,
ich schmecke den salzigen Staub auf den Lippen, nein, das Meer das ergibt sich uns wohl nicht so bald!
Wie wir es vergiften, missachten und schänden, wir stören nicht lange sein Gleichgewicht.
Es wird uns nur abschütteln von seinen Stränden, wir brauchen das Meer doch das Meer braucht uns nicht!