Pro někoho je to samozřejmost, že obejme každého, s kým se zná.. třeba jen i od vidění, pro někoho je objímání spíš výjimečnou záležitostí. Abych pravdu řekla, patřím spíš k té druhé skupině. Dneska jsem se dostala mnohokrát do situace „obejmout-neobejmout“. Potkala jsem spoustu známých lidí, ale zdaleka ne se se všemi si rozumím a znám je tak dobře. Pro mě je obejmoutí znamením velkého přátelství a blízkosti a abych pravdu řekla, jen občas jsem ten první, kdo začne s objímáním. Dnes jsem potkala asi čtyři své velmi dobré přátele, které znám rok a více, a tak mi přišlo přirozené je obejmout, jenže co ostatní lidi ve skupině? Není to vůči nim trochu nespravedlivé? Nechala jsem to tedy povětšinou na nich, jak oni budou reagovat. Při loučení jsem obejmula už většinu lidí, ale jen u těch čtyř jsem cítila důvěru a opravdové přátelství. Objímání mám ráda, ale ne s každým, koho znám.
A co vy? Máte nějaké podobné zkušenosti? A myslíte si, že by měl člověk objímat jen proto, že se to od něj očekává? Nebo by měl poslouchat své srdce?
obrázek z deviantart.com od Taroof