Nenapadá mě nic moc, čím bych mohla přispět na svůj blog, momentálně se nacházím v takové stagnující náladě. Přemýšlím nad tématem týdne a zjištuji, že mu moc nerozumím. „Ještě jednou“. Jak může někdo chtít někdo něco ještě jednou? Asi jsem divná, ale já chci buď, abych se věci už nikdy neopakovaly, a nebo aby se děly zas a znova.. poprvé, podruhé, podesáté.. Ne jen jednou! Když se vrátím do minulosti, moc věcí mě ani nenapadá. Asi je to tím, že si ani nepamatuji, co se před rokem, před dvěma a dál událo. Vím, že jsem chodila tam a tam do školy, že jsem se bavila s těmi a těmi lidmi, možná si i vzpomenu, které země jsem navštívila, ale co bych si přála znovu prožívat? Určitě bych se chtěla do těch zemí vrátit, třeba do Číny, ale jen jednou? Několikrát, hodněkrát.. a i tak člověk nemá zemi probádanou. Nikdy. Pořád můžem něco nového objevovat, i když si myslíme, že už jsme všechno poznali.
Když se zamyslím nad tímto rokem, je jen málo věcí, které bych chtěla prožívat znova. Pohladit Rozárku, slyšet její vrn, tisíckrát, zas a znova. Ne jen jednou. Koupat se v jezeře a nad sebou míst zasněžené vrcholky hor.. každý rok, každý měsíc, možná i každý den..? Zatím jsem měla to štěstí dvakrát v životě. Letět v letadle. Jet na kole. Mluvit švédsky. Dostat pusu. Být ve víru tance. Vlastně toho tak málo není. Mohla bych pokračovat. Ale zažít to všechno jen ještě jednou a šmitec? To ne.