Navzdory tomu, že včera bylo smutné výročí, se mi podařilo díky půlmaratonu na všechno špatné zapomenout. Aspoň na chvilku. Můj milý se postavil na start a já zas k cíli, kde jsem nalévala jeden kelímek za druhým. Občerstvit skoro 12 tisíc běžců není úplně brnkačka. Bavilo mě to. Zazačátku jsme neměli skoro co dělat, ale pak se přiřítila první vlna běžců a nikdo z nás doborvolníků se nezastavil. Přináším několik fotek, které jsem včera pořídila. Chtěla jsem tam původně nahrát i nějaké fotky nás, máme i pěkné z parku s magnoliemi, ale pak jsem si uvědomila, že se strašně stydím a že je radši ukážu jen nejbližším.
Takže užívejte si fotky Prahy, na mém blogu se jen tak nevidí. Každý, kdo mě trochu zná, totiž ví, jak děsně Prahu „miluju“. 🙂
jaro u zastávky Malá Ohrada
magnolie před Rudolfinem
přes řeku naproti Rudolfinu
z Mánesova mostu
na Malostranském náměstí
park Vojanovy sady
Ráno jsem tu byla během pauzy, než vypuknul půlmaraton. To tu nebyla skoro ani noha. Pak jsme sem šli odpoledne s O. a bylo to dost narváno. I tak jsme ale našli prázdnou lavičku. Přidávám sem proto ranní fotky, na kterých nejsou žádní lidé.
mají tu i pávy
Vojanovy sady jsou pěkné, zvenku člověk ani nepozná, že se poblíž centra nachází takový veliký park. Vše je obehnáno velkou zdí.
Teď mě nutí můj milý, abych začala běhat s ním. Ehm, možná ano, ale nanejvýš tak 5, 7 kilometrů. Vím, co to je za utrpení. A vím, že když jsem běžela jednou desítku, tak jsem se z toho dostávala pět dní. Už jsem to ale vymyslela, on poběží a já pojedu na kole. Jízda na kole mě těší tedy mnohem, mnohem víc.