K Vánocům patří pohádky. I já pro vás jednu mám. Je trochu netypická pro tento blog a přeci vyjadřuje to, o co se teď zajímám.
Kdysi dávno, tak dávno, že ani prapraprababička nejstaršího Číňana ty časy nepamatovala, žila uprostřed lesů, luk a zahrad krásná víla. Celé dny tančila, zpívala, těšila se ze života s milovaným manželem. Pak zatoužila po nesmrtelnosti. „Připrav mi nápoj nesmrtelnosti, pro mě a mého muže,“ prosila mocného kouzelníka. Čaroděj jí vyhověl. „Vypijte ho společně, až bude měsíc v úplňku, ale musí to být nejjasnější úplněk v roce,“ přikázal.
Víla věděla, že bude muset počkat až do devátého úplňku v roce, v polovině září měsíční kotouč svítí nejjasněji. Nápoj nesmrtelnosti před manželem ukrývala, chtěla ho překvapit. Den před úplňkem se víla s manželem pohádala(nevím proč).“Tak, teď nápoj určený nám oběma vypiju sama!“ Jak řekla, tak udělala. Nápoj nesmrtelnosti byl ovšem velmi silný, víla ho vypila více, než měla, nerozdělila se s manželem, jednala zbrkle a ve vzteku. Za to vše byla přísně potrestána. Jen dopila poslední doušek, mocná síla ji uchopila a odnesla daleko od manžela, lesů, zahrad, od míst, která měla ráda. Silný vítr ji odfoukl až na měsíc. Tam nesmrtelná, ale smutná a osamělá víla žije stále.
Číňanům je víly líto. Proto každé září, když je měsíc v úplňku, slaví Den měsíce, připomínají si příběh krásné víly a doufají, že jejich vzpomínky k víle doletí.
Pohodové a radostné Vánoce!