Každý den, kdy se tu probudím a musím se zvednout z postele a přemluvit se k tomu, abych vyšla ven, v duchu doufám, že se dožiju okamžiku, kdy řeknu Praze sbohem. Praha je pro mě vězení, ze kterého není teď úniku. Aspoň si tu připadám jak lapená kuna v kleci, která čeká na dědu, až ráno přijde a hodí ji do pytle a odveze někam hóóódně daleko.
Jenže kdy nastane to ráno, kdy mě přijde děda vysvobodit? Vím, že existuje daleko víc podobných měst a podobných mentalit, ale pořád si říkám, že v takovémhle místě jako je Praha je prokletí skončit. Že si to nepřeju. Jenže kdo má ohledy na to, co si přeju? Nikdo. Když se sama nerozhodnu, když nevezmu, věci do vlastních rukou, nikdo mi nic už dnes nesplní. Marně tu hledám klid, pohodu, uvolnění, snažím se aspoň zavrtat se do své postele pod peřinu, zavřít oči a pevně věřit, že sem na mě nikdo nemůže. Jenže pak se jednoho rána člověk probudí a zjistí, že mu za okny jeho milovaného domova postavili tohle:
Kam se poděl lidský rozum, to nevím. Jediné, co vím, je to, že musím pryč z téhle klece. Co nejdřív. Tak jako kočka domácí, která touží zoufale ulovit opravdovou živou myš. Uteče svým páníčkům do přírody, učí se se zpožděním lovit a přežít. Většinou nemá dlouhý život, ale může umřít s vědomím, že zemřela jako šelma. Ne jako kanárek v kleci.