Náhodou jsme se teď dívali na dokument o přehradách a o řece Coloradu. Zničeho nic se zvednu a jdu hledat do knihovny své album s fotkami z Ameriky. Vím, že ho tu někde mám. Vždyť u té Hoover Dam jsem přeci byla. A není to tak dlouho! Album skutečně nacházím.. a v něm i fotku z roku 2015, jak stojím u mostu přes řeku Colorado. I teď cítím to nesnesitelné vedro, když jsme tam byli.. když jsme vylezli na parkovišti z auta a vybaflo to na nás.
Něco jiného je dívat se v televizi na daleké světy tam někde jinde. Něco jiného je ale spatřit v té bedýnce místo, na kterém jsem opravdu někdy byla. Byl to dar. Nesmírně si toho vážím. Vím, že tenkrát jsem to brala jen jako jedno z mých dalších bláznivých dobrodružství, ale až teď dokáži ocenit, jak velká událost to byla. Nebýt mé mámy, těžko bych se do Spojených Států tehdá podívala. Vím, že už to nikdy nezažiju a vím taky, že mě už nikdo nikdy nebude v mých snech tak podporovat jako ona.
Teď úplně z jiného soudku.. momentálně se koná v Praze veletrh o cestování Holiday World. Člověk se tu dozví něco o dalekých zemí, sice je to hezké, ale pouze zprostředkované někým jiným..člověk už vidí daný moment, danou věc očima někoho jiného.. Vím, je to chabá náhrada. Možná se tam ale zítra zajdu podívat. Možná. Jsem trochu nemocná a nemůžu skoro vůbec mluvit. Ale to by vlastně ani nevadilo. Důležité bude spíš naslouchat.
Stejně tak se za 14 dní bude konat festival Kolem světa. Tam bych ráda zavítala na sto procent. Budou tam totiž 2 přednášky, které povedou cestovatelé, jejichž zážitky a kroky na cestách jsem sledovala.
Ať žije cestování! Mám na mysli to pravé cestování.. ne jen zprostředkované, ne s cestovkou, ne na týden a šup šup zpátky domu. Mám na mysli přesně to cestování, které se mi už asi nikdy nepoštěstí.