Cestou na con jsme si udělali s E. malou procházku. Ano, když si člověk odmyslí paneláky a domy, je to v parku docela hezké. Chtěla jsem ukázat E. dřevěný kostel, ale málem jsme ho nenašli. Museli jsme se podívat do mapy.
Když jsem tu byla naposledy, to je tak tři roky, tak jsme tu zahlédli s O. v trámech kočičku. Mňoukala a koukala na nás z výšky. Tajně jsem doufala, že ji tu třeba zas potkám.
Nejdřív jako by nikde nikdo, všude ticho a pusto. Oběšli jsme kostel a v zadní části najednou na nás vybafla kočička. Ano, byla to přesně ta, kterou jsem viděla posledně! Kráčela si to po rozbahněné půdě rovnou k misce. A nebyla tu sama. Hned jsme spatřili i druhou menší mourovatou kočku, která se taky vrhla směrem miska. Jenže plastovou misku měly kočičky prázdnou. Kromě koček tu byla ještě jedna starší paní, která se rozčilovala, jak je zapomnětlivá, že pro kočičky měla nachystanou šunku a že ji nechala doma v lednici. My jsme s sebou bohužel nic neměli, ale napadlo nás pořádně prozkoumat trámy zvenku kostela. Nejen že tam byl položený svetr(původně jsme si mysleli, že si to tu nechal nějaký bezdomovec..), ale dokonce tam byla i krabice s kapsičkama pro kočky. Hurá! Otevřeli jsme kapsičku a kočky mě ani nenechaly do misky její obsah vysypat. Tak byly hladové. Maso zmizelo asi za pět vteřin. A ještě se málem popraly o to, aby se na každou trochu dostalo.
Jenže tím příběh nekončí. Jakmile kočičky dopapaly, začaly se olizovat. Pak se najednou odnikud přiřítila velká černá koule…aneb další kocour. Ale bylo pozdě. Miska byla bezdnadějně prázdná. A tak jsme mu aspoň dali vylízat obal od kapsičky zevnitř. Pak přiběhl do čtveřice ještě jeden mourovatý kocourek, tentokrát bez bílých ponožek. Poznali jsme, že se jedná nejspíš o parádní kočičí rodinku. Černý kocour a kočička, kterou jsem znala z dřívějška, jsou asi maminka a taínek a mourovatí kocourci jsou jejich děti. Pěkná banda tu žije. A nejspíš se tu o ně někdo stará. Nevypadají moc vyhuble. Lidí se ani nebojí, nechali se od nás hladit a drbat. Jakmile se ale objevil nablízku hafan, kočky vzaly zpátečku a ostupně skákaly na trámy pod střechou kostela. Tam, se cítily v bezpečí. Možná je pod střechou i víc teplo.
Říkám si, až tudy někdy zas půjdu, vezmu jim granule, kterých máme doma hodně a které naší Róze tolik nechutnají. Věřím, že nejsme s paní jediní, komu spříjemňují kočičky zimní procházku.
