Přežili jsme a zvítězili jsme. Respektive jsme měli oba dva krásné bronzové místo. Můj milý je spíš na dálkové běhy, takže byl i pro něj bronz veliký úspěch. Já jsem se ale stejně nejvíc těšila na pivní závod, který se konal úplně nakonec.
Nebudu radši psát, kolik lidí se závodu zúčastnilo. 🙂 Ale jisté je to, že pivní časovka se mi líbila mnohem víc než ta bez osvěžení. Bohužel se nám nepodařilo před závodem trénovat. Ani malinko jsem neběhala. Jiné sporty se nepočítají. Při běhu totiž člověk namáhá úplné svaly. Běhalo se kolem rybníka. Po závodě jsem nemohla vůbec popadnout dech. Myslela jsem, že se to za pár minut zlepší, ale asi jsem se něčeho nadýchala, takže doteď mám alergii a pálí mě oči a nos. Už jsem si myslela, že si pro to pivo ani nedoběhnu, ale najednou jsem dostala tak velikou žízeň, že mi běžely nohy úplně samy. Bohužel jak jsem byla zadýchaná, tak se pivo špatně pilo, musela jsem se asi třikrát nadechnout během pití. I tak jsem ale doběhla do cíle první. Šlo to překvapivě po tom pivu dobře. A dokonce jsem časově předehnala i nějaké chlapy. ,-)
Poprvé v životě jsem si vybojovala nějakou medaili.
A to jsem běhání ve škole strašně nesnášela. Tenhle běh byl ale hlavně pro legraci a nikdo ho nebral tak vážně.
Byli jsme pozváni na Silvestrovský běh. Já se zařekla, že příště běžím už jen pivní běhy. Ale uvidíme, zda tu vůbec na Silvestra budeme. A taky záleží, jak je ta trasa dlouhá. Mně těch 720 metrů teda úplně stačilo. A pokud se budu chtít zúčastnit jarního běhu, který je přes 5 kilomerů v terénu, tak mám co dělat. Bez tréninku si totiž člověk nese následky dost dlouho. (-:
P.S. Děkujeme za povzbuzování všem, hlavně Ondrové mamce. 🙂