Tak jsem byla v úterý běhat na jedné pražské louce. Nemám to tam moc ráda, protože si připadám jak křeček v kleci. Musím si dát aspoň tři kolečka, abych měla pár kilometrů. Běhat stále dokola tu samou trasu mě hrozně nebaví. Taky tam bývá odpoledne dost lidí a psů. Ale sluníčko svítilo, tak jsem chtěla využít té mimořádné šance. Co naplat, když jsem nemohla být u nás doma na vesnici, kde máme dlouhých tras nepřeberně… 🙁 Zaběhla jsem i k jedné vyhlídce. Zato ve středu, když jsem jela k nám domů, tak mi plány jít běhat překazila příšerná vánice a tma. Tak jsem to vzdala. Byla jsem ráda, že jsem udělala doma pár úkonů, co jsem si dopředu naplánovala a že mi neupadly nohy. Měla jsem je v botách jak rampouchy. XD
Aničko, překrásné fotky. Nemám ráda zimu a zimní fotky nefotím. Ale tyto fotky jsou tak překrásné, že to se mnou až zamávalo.
Nebyla bych schopná si vybrat jednu jako tu nejhezčí. Opravdu je to úžasná nádhera. K tomu se mi hodí napsat akorát: CESTA ŽIVOTEM.
Někdy se má člověk o koho a o co opřít, někdy jde téměř sám. Ale vždy mu na cestu svítí Slunce – Světlo.
Děkuji Ti. B.
Děkuji, to mě těší, že se Vám fotky líbí. Já mám zimní výlety a zimu ráda, jen nesmí trvat příliš dlouho. Ano, světlo – slunce je pro nás nesmírně důležité. 🙂