.. jsme letos zažili. Vždycky jsem byla navyklá na to být doma, barvit vajíčka, péct nádivku, slunit se, odkládat bundy, čekat (marně) koledníky, ale tentokrát jsme to pojali prostě jinak. Rozhodli jsme se odjet na druhou stranu republiky, abychom navštívili nám málo známý kraj Beskyd. Kdysi jsem tu jednou s rodinou byla jako náctiletá. S bráchou jsem vzpomínala, kolik nám mohlo být.. bráchovi tak 14, 15 a mně tak 18, 19…. Moc si toho ale už nepamatuji. Naštěstí jsem čekala , že tu počasí nebude úplně jarní, takže jsem přibalila s sebou již odložené zimní bundy. V Beskydech je o poznání chladněji a i v Rožnově pod Radhoštěm ještě nekvetl jediný strom. Vše je tu o pár týdnů opožděnější než v Čechách. I tak jsme si to užili a s mlhou to mělo na Pustevnách tajuplnou atmosféru. Nevzpomínám si, že bychom před těmi x lety byli uvnitř Libušína, možná byl dokonce tehdá zavřený. Je to báječný vychutnat si tam kafe a přitom si prohlížet tak nádherné malby a dřevořezby všude kolem. Myslím, že i díky ne zrovna nejlepšímu počasí, jsme tu v pohodě našli místo k sezení.
Z Pusteven jsme se vydali k soše Radegasta, a pak jsme zamířili na Radhošť. Byla jsem fascinovaná tou zimní atmosférou. Takhle bych si představovala třeba prosinec… ne duben. 🙂 Ale mlha je uklidňující. Člověk kouká jen do jakéhosi vzduchoprázdna, vnímá jen toho člověka vedle sebe, všechny starosti jsou někde od něj daleko. Přemýšlím, že by nebylo od věci se občas takto úplně „ztratit“. Ale my jsme samozřejmě nemohli úplně sejít z cesty, protože všude kolem je přírodní rezervace. I kostel Cyrila a Metoděje měl tajuplný nádech. Tady mi byla největší zzzzima. Naštěstí jsme s sebou měli teplý čaj v termosce a na posílení velikonoční nádivku, kterou jsem upekla už ve čtvrtek před naším odjezdem. Lanovky a vleky už v okolí nejezdily, ačkoliv si myslím, že by klidně ještě mohly. Počasí je asi už i tady nahoře netabilní a jeden den tu sice může být nasněžíno, ale druhý už se to tu může spíš zelenat. My tu však zažili jen ten sníh. Po modré sjezdovce jsme sešli Cyrilometodějskou stezkou až do Rožnova pod Radhoštěm. Sledovali jsme, jak sněhu postupně s naším klesáním ubývá. V Rožnově po něm nebylo už ani památky.
Nebudu se už dál rozepisovat. O Jurkovičových stavbách na Pustevnách si každý může přečíst na internetu… o tom, jak vyhořely, o jejich obnově… sama si musím doplnit všechny informace, protože jsme bohužel na Pustevnách, u Radegastu a ani na Radhošti moc tabulí nenašli. Škoda, aspoň nějaké fotografie, jak probíhaly renovace po požáru, by mě určitě zajímaly. Stejně tak o Radegastu jsme žádné povídání nikde nenašli… Buď to bylo zasypané sněhem, nebo nevím… Každopádně přeji hezkou prohlídku těchto ne úplně jarních fotek. 😉
