Nikdy jsem předtím na hřbitov potmě nejezdila. Ale když jsem celý den v práci, kdy jindy si najít čas než večer? Kupodivu jsme s bráchou oba zjistili, že to má mnohem větší smysl. Jet pryč za Prahu, nemít kolem sebe zbytečně moc lidí. Být za volantem a postupovat tmou na Mořinu. V klidu vystoupit a pobýt si v tichu. Tentokrát jsme měli s sebou jen jednu svíčku. Nějak jsme se nedomluvili na tom, kdo jich kolik ještě má v zásobě. Když jsme vylezli z auta, tak mžilo. U vchodu před kostelem jsme spatřili stromeček. Zářil jasně, pouze dva druhy světýlek, bez ozdob. Kostel byl sice osvětlený, ale v druhé- novější části hřbitova byla úplná tma. Tak přeci mají taky stromeček.. sice se nebudou moci radovat společně s námi z toho stromku, co budeme mít asi my doma, ale přeci jen jim tu nějaká dobrá duše ozdobila strom. Třeba nás tu vnímají..ví, že tu jsme s nimi, že jsme je přišli navštívit. Vážně si tu připadám někdy jak na návštěvě. Tentokrát tu ale všechno nějak dává dohromady hlubší smysl. Říkáme si, že na hřbitov budeme jezdit v noci častěji.
Dnes, 11. prosince je to přesně 13 let, co jsme si přinesli domů Rozárku.
12. prosince se narodila moje máma.
10. prosince jsem se narodila já.
5. prosince před dvěma lety zemřel můj děda.
Nevím, zda mám slavit, či zda mám brečet.
