Rozhodla jsem se napsat pár věcí, které mě v této zemi zaujaly. Klasický deníček jsem si nevedla, ale abych aspoň na ty zážitky úplně nezapomněla, sepsala jsem si pár postřehů. Doufám, že se do Egypta někdy ještě vrátím, protože tato země mě příjemně překvapila. Klidně bych jela i znova do Hurghady, protože jsem ji nestihla zdaleka celou prozkoumat. Je tu toho tolik co vidět… řekla bych, že Egypt v mnohém předčí i hodně evropských destinací!
Egypt obecně
– Doprava: jezdí tu vše auta, koně, osli, rikšy, motorky…kamiony tu mají spoustu barevných světýlek, na dálnici fakt nešly přehlédnout v noci, byl to takový pojízdný cirkus. Některé části dálnice byly fakt v otřesném stavu, nedalo se ani spát v mikrobusu, jak to drncalo, měla jsem velké obavy, že si urazíme každou chvíli kolo.
– Dost často se objevují v Egyptě tzv. check pointy, např. na výjezdech z měst, u dálnice. Prý to je z bezpečnostních důvodů. Řidič vždycky musí nahlásit, kolik nás jede a co je náš cíl. Zajímalo by mě, jestli si o tom vede stát nějakou databázi. Pro nás to byl opruz, že jsme museli pořád zastavovat, ale pro místní je to už asi samozřejmost.
– Byla jsem překvapená, kolik lidí v Egyptě umí česky. Nejspíš se to učí kvůli turistům z Česka, kterých asi není málo. V Káhiře je dokonce univerzita, kde se dají studovat slovanské jazyky a také čeština. Právě naše průvodkyně v Káhiře studovala na této univerzitě. Sama v Česku ale nikdy nebyla. Pro Egypťany je celkem těžké dostat víza do Evropy.
– Delegátka nám říkala, že to na ulici není nebezpečné. Každý se nás snažil oslovit a zatáhnout do svého krámku, nebo nám něco prodat, ale je fakt, že se k nám nikdo z místních nechoval zle.
– Od naší průvodkyně v Káhiře jsme se dozvěděli, že tu šátky u žen nejsou povinné, každá žena si to rozhoduje sama, zda ho bude nosit, či ne. Je to otázka spíš módy. Divné je, že dnešní mládež upřednostňuje černé šátky před pestrými. Šátek je povinný pouze během modlení. Vzhledem k tomu, že v Egyptě žije asi 90 procent muslimů, převládá na veřejnosti víc ošátkovaných žen. Mnohoženství tu zakázané není, ale muž musí získat souhlas své první ženy, pokud se chce oženit s další. Naštěstí.. nebo naneštěstí pro muže to není tak časté, protože živit víc než jednu ženu je dost nákladné.
– Ryby, které jsem viděla v moři: klipky, havýši, klauni, parmovci, ploskozubec zelenozubý, hlaváči, pyskoun obrovský, kněžík žlutoocasý, bodlok rudomořský, vtipná ryba ostenec arabský, muréna, soltýni
– Naštěstí jsem neviděla ani jednu medúzu. A taky ani jednoho žraloka.
– Bodlok rudomořský je krásná, pestrá, ale celkem agresivní ryba. V Hurghadě jich žije u korálů hodně. Několikrát se mi stalo, že když jsem se k ní přiblížila, tak se proti mně rozplavala a těsně přede mnou uhnula. Jako by na mě nalítávala, bylo to nepříjemné. Zpětně jsem se po návratu dozvěděla, že tato ryba dosud napadla už několik lidí, svým ocasem může prý dokonce způsobit hluboké řezné rány, díky nimž může člověk skončit i v nemocnici. Tak jsem byla nesmírně ráda, že se mě tato ryba naštěstí nedotkla!
– Při plavbě na ostrov Giftun jsme potkali i delfíny, to byl báječný zážitek, pluli hned vedle naší lodě. Bylo to poprvé, co jsem viděla delfíny ve volné přírodě takhle blízko. Předtím jsem je potkala jen v Gruzii u Černého moře, ale to plavalo jejich hejno dál od břehu.
-Fascinovaly mě potopené lodě u břehu Hurghady a u Giftunu. Proč je neodstraní? Zajímalo by mě, jak to, že tam uvízly… To je jejich odstranění tak nákladné?
-Samozřejmě, že mi přišlo, že je na památkách spousta lidí, ale místní nás ujišťovali, že tu jsme ve vedlejší sezóně a že to je klidné oproti letním návalům turistů.
Luxor
– Město v poušti, oáza kolem Nilu, tam je to zelené, jinak je všude hornatá poušť. Vždycky jsem si představovala, nevím proč, že poušť je rovina, ale to, co jsme v Egyptě viděli, byly spíš hory.
– Domy se tu staví míň do výšky, spíš je vše při zemi, žádné paneláky tu nejsou apod.
– Město chrámů, úžasně zachovalé památky, barevné sloupy v Karnaku, sochy faraonů a obelisky, barevný strop a stěny v chrámu Hatšepsut s hvězdičkami, které mají symbolizovat nebe.
– V Údolí králů vkročím do hrobky a připadám si jak v jiném světě, jsou ještě mnohem víc dochovanější malby než v Hatšepsut, čím dál jdu do hrobky, tím větší vedro tam je, ale prý to je z návštěvníků, kteří tam celý den dýchají. Divím se, že to tam nemají nějak chráněné.. ani sklem, nebo měřením teploty, případně nějakým udržovačem stále teploty, aby se ty malby neponičily. Místní říkají, že hrobky chrání tím, že každý měsíc otevírají jiné. Vždy se to střídá po třech. Tutanchamonova hrobka je za zvláštní příplatek, tak ta je otevřena pořád, ale ne každý do ní jde. My jsme ji taky nenavštívili, odradila nás od toho hlavně průvodkyně, která říkala, že tam nic speciálního není. Vše, co se v hrobce našlo, je totiž v muzeu. Malby v hrobce vypadají podobně jako v ostatních hrobkách. My navštívili hrobky Ramese II., III. A IV. Připadala jsem si jak ve filmu Mumie. Musím se na něj zas podívat.
– Absence mostů, spíš se tu přes Nil dopravuje lodí, náš autobus si musel asi 50 km zajet, aby mohl přejet most.
Káhira
– Obří, má přes 20 miliónů obyvatel!!
– Víc výškových budov, ale stejně je to nic v porovnání i s Prahou..
– Budující se sídliště na okrajích města… téměř v poušti
– Špína a odpadky
– Muzeum v Káhiře je obří a plné pokladů, člověk by v něm mohl strávit měsíce, aby prostudoval všechny exponáty. Mně zaujala spousta exponátů, mumie zvířat, zlaté předměty denní potřeby, sošky, nebo třeba vějíř z Tutanchamonova hrobu, který se dochoval v původním stavu tisícovky let…. nedokážu pochopit, jak je toto možné…
– Překvapivě celkem čistý Nil, myslím, že naše Vltava o moc čistší není. Je hodně dost široký.
– Na pyramidy v Gíze se nedá jít až nahoru, ale na Cheopsovu pyramidu člověk může aspoň pár metrů vyjít… cca tak čtyři patra. Je tam i vchod dovnitř, za přístup dovnitř se musí ještě zvlášť platit, ale my jsme uvnitř nebyli. Prý v té pyramidě nic k vidění není, je prázdná. Do Cheopsovy pyramidy jsou prý dva vchody, jeden hlavní, který je pohodlný, ale vstup tímto vchodem je dražší. Pak je ještě jeden menší vchod, kde se člověk musí tísnit a být sehnutý, vstupné je tu levnější. Hned vedle stojí Rachefova pyramida, která sice vypadá zdálky vyšší, ale opak je pravdou. Chefron byl syn Cheopse. Jde jen o optický klam, protože stojí na vyvýšeném místě. Sfinga je taky připisována faraonu Chefronovi, packy jsou renovované, nedochovaly se původní, ale tělo a hlava se dochovaly do současnosti. Třetí nejmenší pyramidou je Mykerinova pyramida. U ní jsou nedaleko tři maličké pyramidy, hrobky královen.
Náš hotel Royal Star
Oficiálně se jednalo o čtyřhvězdu, ale já bych mu spíš dala tříhvězdu, ale vcelku to bylo v pohodě. Líbilo se mi, že hotel nebyl zas až tak veliký a že byl spíše zaměřený víc na páry a dospělé, než na rodiny s dětmi. Byl tu klid. Jídlo mi moc chutnalo, výběr byl veliký a dokonce tu měli až do 2 hodin do rána pozdní večeře! My jsme jich dvakrát využily, když jsme přijely v noci z výletu. Vybavení nebylo sice nejnovější, pořád jsme měly problémy s fénem a odpad ve sprše moc neodtékal, ale na druhé straně ten výhled z balkónu na moře stál za to. Postele byly pohodlné, dobře se mi na nich spalo. Pokoj s výhledem na moře jsme musely na začátku pobytu vyhandlovat za malý bakšiš, neboť jsme nejprve dostaly jiný s výhledem do rušné ulice. Nejvtipnější bylo, že na recepci už asi očekávali, že se nám to nebude líbit, protože hned řekli: „If you don´t like it you can come in the afternoon“. Haha. 😀
Myslím, že tu kladli velký důraz na animaci. Animátoři se s námi dost často bavili, zvali nás na různé akce a večer měli často různá představení, např. ohnivou šou a místní egyptské břišní tance. Mě hodně zaujal tanec se sukní, která se roztočí jako kruh a posune se nad hlavu, takže ji mají nad sebou tanečníci jako slunečník. To jsem nikdy nikde neviděla. V bazénu se mi taky líbilo, plavala jsem v něm dvakrát na výdrž. Mohli jsme využívat i bazény sousedního hotelu, kam jsme chodili na pláž, ale mně se nejlépe plavalo v tom bazénu přímo u našeho hotelu, protože byl nejdelší.
Určitě nikdy nezapomenu na Doktora Fische, který za námi chodil každý den, co jsme měly volno, a ptal se nás, kdy si půjdeme od jeho rybiček nechat ožrat nohy a od něj udělat masáž. Vzdorovaly jsme vytrvale. On nám dokonce napsal na účet čas, kdy máme přijít. Když jsme se ohradily, že nám nemůže psát účet dopředu, řekl, že to je pouhá připomínka pro nás, abychom na něj nezapomněly. Haha, nakonec jsme jeho služeb i přesto, že se nám podařilo cenu dost stáhnout, nevyužily. Chudáček. Je fakt, že po prvním dni, co jsme přijely a byly na hotelu nové, zájem místních naháněčů o nás postupně opadl. Hlavně když jsme se jim zmínily, že jsme si koupily výlety u delegátky. Určitě toho ale nelitujeme protože, třeba místo Eden island (ve skutečnosti leží na ostrově Giftun), který nabízela delegátka, byl sice dražší, než Paradise island, který měli v repertoáru místní, ale byl mnohem hezčí, tišší a voněl dřevem a novotou. Měly jsme ho téměř celý pro sebe, kdežto v Paradisu a dalších místech se tísnila spousta lodí.
V první půlce pobytu jsme nepotkaly vůbec žádné Čechy. Zato jsme několikrát potkaly Britku se dvěma syny, kteří byli slyšet často po celém hotelu… hlavně ta Britka každou chvíli na ty syny děsně řvala. Nechápu, že jí to nebylo na veřejnosti trochu trapné. Poprvé, když jsme ji slyšely, tak jsme si myslely, že řve na svého manžela. To by byl pěkný chudák. 😀 Ke konci pobytu jsme potkaly dva Moraváky, Petra a Janu, kteří přiletěli ve čtvrtek. V sobotu jsme s nimi jely na onen výlet na ostrov Giftun. Tak jsme si s nimi povídaly i u večeře a šli jsme společně na drink. Přenechaly jsme jim i zbytek naší slivovice, kterou jsme se s A. poctivě dezinfikovaly. Oni nám pak psali, že se z té flašky stala putovní slivovice, že ji pak ještě předali dál nějakým Slovákům. Ale ne, že by ti naši kamarádi nebyli alkoholici… naopak…nicméně asi byli zvyklí na domácí produkty a ne na Jelínka ze supermarketu. 😀