Ten sen se mi zdál už několikrát. Poprvé to bylo tu noc, kdy jsem vylezla na Trolltungu.
Pokaždé to začíná trochu jinak. Sedím na špičce jazyka, dívám se dolů a krajina za mnou mi připadá tak nereálná. Chci si na ni šáhnout. Zjistit, jestli je to realita. A tak se nakloním a přepadnu dolů a letím. Padám dolů, krev mi v těle šokem mrzne, a pak je konec. Nebo trochu jiný scénář. Jdu blíž a blíž, blížím se k okraji, pořád mám pocit, že jsem dost daleko, až najednou udělám krok do vzduchu a přepadnu. Chvíli se převracím v letu ve vzduchu, až se najednou roztříštím o skály. Nebo jiný případ. Ležím na okraji jazyka na břiše, ruce se dotýkají okraje skály. Hlavu mám pořád nízko na skále, ale pořád se sunu blíž, abych viděla dolů. Přitáhnu se rukama a dívám se dolů do té propasti. Ne, to není pravda, jsem přeci v bezpečí, vše vypadá jako namalované, chci se přesvědčit, a tak se plazím dál a dál, až břichem přepadnu dolů a letím. Představím si, že cítím nehorázný mráz a děs pár vteřin před smrtí, než moje tělo dopadne a roztříští se dole. Stačí krok a můžete se dostat do náruče smrti – stačí si vybrat.
