O tom, že budou Pompeje na 1. máje opravdu otevřeny, jsme se dozvěděli den předem. Na internetu totiž psali dvojsečné informace. Jednak každou první neděli v měsíci mají v Pompejích vstup zdarma, což nám přišlo báječné… ALE zároveň se tu také psalo, že 1. května, kdy je státní svátek, mají zavřeno. Když jsem psala asi týden před naším pobytem přímo do pokladen v Pompejích, odpověděli mi překvapivě, že neví, jestli budou mít otevřeno! Nejlépe prý ať se dostavím v neděli v 9 hodin ke vstupu a že prý uvidím. To je vtipné. Tak známá památka a nikdo neví týden dopředu, zda bude otevřena.
Vyrazili jsme tedy z ubytování už po sedmé hodině ranní, abychom se dostali včas na vlak. Opět jsme šli na nádraží Porta Nolana. Tentokrát jsme měli na zádech naše batohy se všemi našimi věcmi. Večer jsme se totiž přesouvali z Pompejí na nové místo do Boscotrecase, které leží přímo na úpatí Vesuvu. Nádraží Pompei – Santuario leželo kousek od hlavního vchodu do Pompejí. Byli jsme překvapeni, že nám tu u výstupu poprvé někdo kontroloval jízdenky. Prošli jsme kolem Piazza Bartolo Longo s obrovským kostelem a zamířili k hlavní bráně. Už se tu začala dělat fronta a tipuji, že jsme byli tak 200. návštěvníci, kteří se do ní postavili. Nebylo tedy pochyb o tom, že Pompeje dnes otevřou. Viděli jsme i několik skupinek s průvodci. Asi za deset minut se fronta začala pomalu posouvat. Sluníčko začalo pařit. Měli jsme trošku obavy, aby nás pustili dovnitř s Ondrovým batohem, ale naštěstí nikdo nic nenamítal. My jsme tolik věcí ani s sebou neměli, takže jsme se nakonec navzdory přítomné úschovně rozhodli tahat celý den batohy na zádech. Trochu se sice pronesly, ale zároveň jsme měli všechny věci při sobě, takže stačilo vždycky jen šáhnout a vytáhnout.
Říkali jsme si, že bychom rádi využili služeb nějakého průvodce, který se tu vyzná. Na jednoho jsme narazili, ale bohužel jsme byli zatím jen dva. Slíbil nám, že když chvíli počkáme, tak si pro nás přijde. Zatím jsme si vyzvedli vstupenku za 0 euro a došli jsme si na záchod. Problém však byl, že ten den se vydali do Pompejí hlavně místní. Řekli bychom, že tak 80 procent všech návštěvníků byli Italové. Čekali jsme asi 20 minut, ale ten chlapík, který nám slíbil prohlídku v němčině, pořád nepřicházel. Nejspíš se mu nepodařilo najít další zájemce. Viděli jsme ho totiž stále u vchodu. A tak jsme se nakonec vydali na prohlídku sami. Měli jsme sice obavy, že se tu ztratíme, ale snažili jsme se chodit podle mapy. Nejdřív jsme si prohlédli amfiteátr, pak vinice, zahrady a jednotlivé paláce a domy. Lidí všude přibývalo. V jednom z paláců jsme si prohlédli výstavu s fragmenty, které našli archeologové. Byly tu vystavené taky různé sochy a fresky. V prostranství se nacházela veliká zahrada, všimla jsem si tu pravidelně vyhloubaných děr… zajímalo mě, jakou roli to tu kdysi hrálo a k čemu to sloužilo, ale nikde jsem se to nedočetla.
U některých paláců jsme našli popisky, ale někde s nimi dost šetřili. Jednou se mi podařilo vyfotit QR kód a načíst stránky, kde se vyprávělo o konkrétní budově. Po dvou hodinách jsme zjistili, že jsme si stihli prohlédnout zatím tak devítinu areálu. Zjistili jsme, že je nemožné stihnout všechno za jediný den. Ono je to vlastně opravdu nemožné, protože jsme se dočetli, že jsou kvůli velkému přílivu turistů jednotlivé paláce otevřeny v různé dny. Šli jsme po vymleté silnici a Ondra mi říkal, že tudy jezdily vozy a též tudy proudila voda. Chodníčky vedly po stranách ulic. Došli jsme ke dvěma významným palácům, u kterých se utvořily fronty. Jednu jsme se rozhodly vystát. Odměnou nám za to byl pohled na lázně, pokoje, kde se rozjímalo a debatovalo, krásné mozaiky, zachované malby a zahrady. Jsme v šoku, že skoro dva tisíce let staré památky se zachovaly v tak dokonalém stavu. Fascinovaly mě odlitky těl lidí v hrůzných pozicích. Právě na nich si myslím člověk dokáže uvědomit tu ničivou sílu výbuchu. Co asi v posledních chvílích svého života ti lidé dělali? Na co mysleli? Připadalo mi, že několik z těch ”soch” si drželi hlavu, jako by si chtěli zakrýt nos a pusu nějakým hadrem, aby mohli lépe dýchat. Ale nevím. Zajímavé taky byly kamenné přechody pro chodce, už tehdá to měli báječně vymyšlené, aby jimi zároveň mohli přejíždět vozy.
Došli jsme až k divadlům, kde pražilo ostré sluníčko. Sedli jsme si na jeden stupínek a naobědvali jsme se. Měli jsme s sebou housky, pršut a sýr. Pak jsme zamířili na velké náměstí Foro di Pompei, kde stála bronzová socha jezdce na koni. Vydali jsme se na sever k dalším lázním, narazili jsme cestou na záchody a restauraci, tak jsme si tu dali dvě kafíčka a pomerančový džus. Byli jsme celkem uchození, ale pořád nás poháněla touha jít dál a dál. Ne všechny části Pompejí jsou zpřístupněny, občas jsme narazili na plot. Na některých místech stále probíhají archeologické práce. Mě zaujal jeden palác, do kterého jsme se dostali nevím, jeslti legálně, ale byl prostě otevřený, tak jsme do něj vlezli. Našli jsme tu nádherné sloupy, prostranství s kašnami, spousta fresek a mozaiek. Takový trochu starodávný urbex.
Během našeho procházení Pompejemi jsme narazili na spoustu pěkných pecí, amfor a taky na hodně desek s kruhovými otvory, což byly záchody. To bylo centrum dění, tam se dřív debatovalo a řešily se tam důležité záležitosti. Navštívili jsme Faunův dům s překrásnými kachličkami, o kterých jsme dříve taky uvažovali, že bychom si je dali na podlahu. Žasli jsme, že už ten stejný vzor byl znám lidem před tolika lety! Moc se mi líbily mozaiky několika psů, kohouta a dalších zvířat. Strávila jsem tu zkrátka s mým milým celý den. Odcházeli jsme až po 18. hodině. Později odpoledne už opadly fronty, ale všechny vnitřky důležitých paláců už byly zavřené. Nejen, že se zpřístupní v určitý den jen některé palace, ale bohužel je mají otevřené jen od 9:15 do 13 hodin. Není tedy absolutně možné všechny v jednom dni projít. Ale i tak jsme si to náramně užili. Ještě jsme se vrátili na chvíli do amfiteátru, který byl skoro úplně prázdný.
Měli jsme celkem hlad, ale řekli jsme si, že počkáme, až se dostaneme do Boscotrecase. V Pompejích to totiž určitě bude drahé. Všude mimo areál jsme viděli lákadla na turisty. Náš vlak jel po 19. hodině. Když jsme však vystoupili na pusté a hrozně naddimenzované stanici Boscotrecase, zjistili jsme, že široko daleko nic není. Připadali jsme si najednou úplně na konci světa. Kolem jen zahrady s citroníky, pár domů, ale jinak nikde nikdo. Vydali jsme se po cestě nahoru. Napsala jsem Christianovi, u kterého jsme měli bydlet, že tam za chvíli budeme. Ušli jsme asi necelé dva kilometry. Podle našich map by tu sice měl být skoro konec světa, ale je fakt, že jsme po cestě zahlédli kavárnu a supermarket Conad. Hurá. Jenže dnes je svátek a všude už mají zavřeno. I tady chcípl pes. Začalo nám docházet, že ten den se už asi nenajíme. 🙁 Na Christinaovu mamku jsme čekali ještě asi půl hodiny, zezačátku mi vůbec neodpovídal na zprávy, až když jsem mu zavolala, tak to zvednul a dal mamce o nás vědět. Byli jsme unavení a hladoví jak vlci. Dali jsme si na ubytování sprchu. Ten byt zářil novotou. Bylo to trochu chladněji. Vybalili jsme na stůl všechny naše zásoby. Moc jich nebylo. Zbytek housky, sýra a salámu. Netrvalo ani pět minut a jídlo bylo v nás. Naštěstí jsme byli tak unaveni, že nám už hlad tolik nevadil. Hned jak jsme zalehli, tak jsme usnuli.
