Konečně nastal ten správný čas vrátit se na slunné Tenerife, kde jsme strávili krásných a nezapomenutelných 10 dní. V pátek 30. října jsme museli vstávat opravdu brzy. Nařídila jsem si budík na 7. hodinu. Nasnídali jsme se a vyrazili jsme na cestu. Den předem jsme si objednali jízdenky na lanovku, která vedla na horu Pico Del Teide. Sledovala jsem předtím předpověď počasí a pátek vyšel jako nejslunečnější den. Kolem poledne se už ale měly přihnat mraky, a proto jsem stanovila čas, ve který jsme chtěli nastupovat na lanovku, už na 10:10 hodin. Náš plán byl zaparkovat u spodní stanice lanovky, vyjet nahoru a zpátky se vrátit pěšky k autu. Rozhodli jsme se tak i díky dvěma Mexičankám, které stejnou cestu absolvovaly před námi a moc nám ji doporučovaly.
Opět jsem zpočátku neposlouchala navigaci, která mě vedla sice nejkratší, ale zato nejstrmější cestou. Držela jsem se velké silnice, která se klikatila a vedla stále výš a výš do hor. Cítila jsem se na této cestě mnohem jistěji. Překvapilo mě, že ráno nebyl skoro žádný provoz. Asi tu všichni jezdí do práce později než u nás v ČR. Projeli jsme nad mraky a cesta celkem rychle ubíhala, takže jsme se u Teide objevili už kolem deváté hodiny. Sjela jsem tedy autem ještě asi dva tři kilometry za parkoviště u lanovky k vyhlídce Mirador de la Ruleta. Už jsme se sem jeli jednou podívat, ale sluníčko zapadlo a neměli jsme tak hezký výhled. Vše bylo ve stínu. Tentokrát jsme měli štěstí a Teide i La Catedral byly vidět v celé své kráse.
Asi za dvacet minut jsme se vydali zpátky k lanovce. Auto jsme nechali na parkovišti níže přímo u silnice a těch pár metrů k dolní stanici jsme vyšli pěšky. U pokladny jsme vyměnili elektronické potvrzení o koupi jízdenek za pravé papírové jízdenky s kódem, které jsme pak ukázali u turniketu. Zaslechli jsme tu hned z několika stran češtinu. Překvapilo nás, je tu personál bezvadně sehraný, co se týče kovidových opatření. Na záchod smí v určitou dobu jen určitý počet lidí, u vstupu je člověk, který to hlídá. Do lanovky smí nastoupit pouze 15 lidí a po každé jízdě se kabina zvenku i zevnitř čistí. Nastoupí vždycky čistící četa s dezinfekcí, která to všude důkladně vyšůruje. Pak můžou teprve přijít noví cestující.
U turniketů jsme byli upozorněni na to, že pro pěší je otevřena pouze trasa přes Montaňa Blanca. Trasa přes Pico del Viejo je zavřená. Naštěstí jsme se chystali už předtím jít přes Motaña Blanca. Jízda lanovkou trvá necelých 10 minut, je to opravdu rychlé. Člověk se ani nestihne pokochat a už je nahoře.
I v horní části u lanovky jsme museli mít roušku, pohybovalo se tu totiž hodně lidí. Musím říct, že dýchat v takovéto výšce přes roušku bylo dost namáhavé. Ono i v normálních nadmořských výškách to jde špatně, ale když najednou vystoupáte do 3 555 m.n.m., máte pocit, že do sebe nedostáváte skoro žádný vzduch. Cítili jsme tu nahoře sirné výpary. Byl to zajímavý pocit, ještě nikdy jsem totiž na sopce nebyla.
Došli jsme k výhledu Mirador de Pico Viejo, ale pak jsme se vrátili zpět k cestě na Mirador de La Fortaleza, směrem na Montañu Blancu.
Na úplný vrcholek sopky jsme se bohužel nedostali, zbylých 150 výškových metrů jde totiž zdolat jen se speciálním povolením, které si musíte vyřídit dopředu. Pico del Teide je totiž chráněné UNESCEM, a proto je počet lidí, kteří mohou vystoupit až na vrcholek sopky, limitován. Dívala jsem se už několik týdnů před naším odletem na Tenerife, jak probíhají rezervace povolení k výstupu. Byla by to ale veliká loterie a myslím, že bych se do toho správného slunečného dne určitě netrefila. Předchozí dny bylo totiž pod mrakem a to, že se vydáme v pátek na Teide, jsme rozhodli až ve středu. Důležité pro nás bylo počasí. Místa v rezervačním systému na výstup ke kráteru byla už samozřejmě všechna zamluvená, a tak jsme si řekli, že to prostě oželíme. Člověk povolení musí zařizovat minimálně dva měsíce dopředu, jinak má smůlu.
Mimochodem.. četla jsem reportáž jedné slečny, která se sem vydala až odpoledne, k bráně s kontrolou došla až po 17. hodině. Nikdo tu už nebyl, takže prošla bez povolení. Jenže takový risk bychom si nedovolili, dostat se na vrchol kolem 18. hodiny, a pak v té tmě slézat kolem 1400 metrů dolů..kdo ví, co se může stát. Navíc se prudce ochladí, člověk se nemá ani kam schovat. No myslím, že by mi to za to nestálo.
Vyfotili jsme se co nejblíž kráteru.
Začali jsme pomalu sestupovat dolů. K vyhlídce Mirador de La Fortaleza jsme potkávali hodně lidí, každý se chtěl podívat a vyfotit si výhledy. Přes černou ztuhlou lávu jsme spatřili hnědobílé „kapučíno“.
Čím delší dobu jsme šli, tím méně lidí jsme potkávali. Většina z nich se na vyhlídce otočila a šla zpátky k lanovce. My jsme se vydali cestičkou dál a dál. Někdy se šlo líp, někdy jsme museli dávat větší pozor, protože to na malých kousíčcích lávy pěkně klouzalo.
Pod námi se najednou objevila střecha chaty Refugio de Altavista. Toho času měla chata bohužel zavřeno, ale objevili jsme vedle ní menší objekt, který měl jedny dveře otevřené. Našla jsem tu dvě palandy, pro nejnutnější přespání, kdyby tu člověka chytlo špatné počasí. Dokonce tu měli k dispozici i zásuvku.
Sedli jsme si před chatu a rozbalili jsme svačinu před tento kámen. Co vám připomíná? Mně srdíčko ♥
Chuť na kafe mě provázela celou cestu, nevím, jak to měli ostatní, ale já v těch horách a planinách pod námi viděla pořád napěněnou kávu. 🙂
Sundala jsem si legíny, protože se oteplilo. Mělo to svoje výhody i nevýhody. Po pár set metrech jsem nohou zavadila o jeden lávový kámen, jen jsem se o něj otřela a noha už byla celá od krve. Ztuhlá láva je opravdu ostrá.
Na cestě jsme našli tyto bobky, čí asi můžou být? Cestou jsme totiž neviděli vůbec žádná zvířata.
Bílé úlomky pemzy měly spoustu dutinek, samotný „kámen“ pak nevážil skoro nic. Vzala jsem si několik kamínků do baťohu na památku.
Nacházeli jsme také malé úlomky sulfidů.
Mám ráda kameny, a proto jsem se každou chvíli zastavovala. Zkoumali jsme zajímavé nálezy kolem cesty. Bylo mi líto, že si musím domů vybrat jen zlomek, ostatní tu musím nechat. Inu tak je to i s mušličkami, nejraději bych si je sebrala vždycky všechny, když jsem někde u moře, kde je jich hojnost.
Postupovali jsme dál a pomalu se začaly objevovat i malé keříky.
Pořád jsem si ale připadala jak na měsíci. „Kafe“ měnilo svoji barvu.
Došli jsme k této ceduli, u které začíná pohodlnější cesta, kterou nejspíš jezdí i hlídači a správci parku auty na offroad. Já jsem si v ten moment uvědomila, že jsem ztratila naušnici. Ach jo, kolikátá už to letos je? Moc mě to mrzelo, protože jsem si uvědomila, že ještě asi před kilometrem jsem ji měla v uchu, fotka byla důkazem. Můj milý se rozhodl, že ji půjde najít. Mně se už zpátky do kopce jít nechtělo, a tak jsem si sedla a odpočívala. Potkala jsem jeden pár, který se vydal směrem nahoru na Teide, pak jsem potkala menší skupinku, která procházela okruh kolem Montañy Blancy. Pozorovala jsem okolí a sledovala, jestli už se vrací můj milý. Přišel asi po půl hodině, bohužel naušnici nenašel. Zůstala kdesi zapadlá. Bylo mi to líto, ale co se dá dělat.
Rozhodli jsme se prodloužit si cestu a udělat okruh na Montañu Blancu. Tady celkem foukal vítr, takže jsem byla ráda, že si mohu zas obléknout bundu.
Někde tam dole pod těmi mraky se nachází Puerto de la Cruz a náš roztomilý byteček, kam se budeme večer vracet.
Prašná cesta se klikatila, chvilku jsme si nebyli jistí, jestli jdeme správně, ale když jsme se podívali na mapy.cz, zjistili jsme, že jiné cesty tu nejsou. Můj milý sice ještě jednu odbočku našel, ale řekla jsem mu, že to bude něco hóóódně divokého. A taky že jo! Pak se před námi objevily tyto veliké kameny.
Vypadaly jak dinosauří vejce. To můj milý je nazval jinak.. Aniččin bobek. 😀
Přibližovali jsme se ke „kafi“, které se opět zbarvilo do hněda, tentokrát do světlejších barev. Stíny se začaly prodlužovat, bylo znát, že je už pozdě odpoledne a že sluníčko začne zapadat. Tam někde v dáli naproti nám je meteorologická stanice. My jsme však pokračovali po naší cestě ke zpevněné silnici.
Bylo to dost zdlouhavé, ale užívali jsme si toho, že tu vůbec nikdo není. Roušky jsme si strčili do baťohu už u té chaty, kde jsme svačili. Tady v divočině to bylo jedno z mála míst, kde jsme si to mohli dovolit. Člověk se mohl uvolnit a nechat jet tak líně plynout myšlenky. 🙂
Jenže když jsme došli k malému odpočívadlu u asfaltky, zjistili jsme, že to k našemu autíčku je nejméně ještě 4 kilometry. Mohli jsme jít po turistické cestě, ale bylo by to přes lávu dost náročné. Nešli bychom přímo, navíc bychom museli jít z kopce a do kopce. Sestup už nám dal zabrat a bolela nás dost kolena. A tak jsme se rozhodli dojít to po silnici. Určitě jsme si tím ušetřili minimálně půlhodinu cesty. Už jsem se těšila i na to, až se napiju, voda nám totiž došla.
Osamocené autíčko na nás věrně čekalo a my jsme byli rádi, že jsme se mohli posadit a osvěžit se. Sestup dokonce odnesly moje ponožky, celé se tím brzděním proděravěly. 😀 Ušli jsme „jen“ 15 kilometrů a trvalo nám to „jen“ 5,5 hodin. Šli jsme na pohodu, kochali jsme se cestou, zastavovali jsme se a zkoumali kameny a taky jsme si prošli kolečko kolem Montañy Blancy. Jsem ráda, že jsme nikam nespěchali a že jsme si to užili pěkně naším tempem. Bylo to prostě bájo! Lanovka překvapivě ještě jezdila, což bylo zvláštní, protože psali na internetu, že je snad v provozu jen do 15 hodin.
Rozloučili jsme se s Teide a vydali jsme se zpátky do mraků a do víru města. Musela jsem opět řídit já, což mě nesmírně štvalo. Chtěla jsem si odpočinout, ale můj milý prostě za volant nechtěl. Byla jsem tááák unavená, takže jsem udělala při řízení hned několik chyb a jen zázrakem nedošlo k žádné nehodě. Chtěli jsme se podívat ještě do obchodu HyperDino, který je tu na Tenerife hodně populární. Zatím jsme na něj ale narazili jen jednou v menší podobě. I jsem pak ztratila chuť jít dovnitř, jak jsem byla unavená, ale nakonec jsem vylezla z auta a prošla se po obchodě. Nakonec jsem si koupila paellu, kterou jsem za celý náš pobyt ještě nikde neochutnala. Sprcha, jídlo, postel. Ten večer jsme padli a hned usnuli.