Přináším fotky z našeho posledního patnáctikilometrového běhu v loňském roce. Podnikli jsme ho odpoledne 30. prosince. Ráda na ten běh vzpomínám. Půlka trasy vedla po lesní cestě terénem a druhá půlka po asfaltové cyklostezce. Sluníčko zářilo jako na jaře a my vyběhli do kopce plní energie. Až v půlce jsme se zadýchali. Dali jsme si rozcvičku v lese a pokračovali jsme dál. Běželo se mi jedna báseň. Až když jsme dorazili do Frymburka, trochu jsme se ztratili, když jsme chtěli běžet podél jezera a v cestě nás zarazil plot kempu. Museli jsme se kousek vrátit. Chtěla jsem se podívat až k molu a ke kostelu sv. Bartoloměje. Všimli jsme si, že tu na protějším svahu lidé lyžují a sáňkují. Bílý pruh na sjezdovce a všude okolo se to zelená. Trochu paradox. Ani bych na ty lyže neměla chuť.
Přívoz teď v zimě nejezdil. Měli ho vytažený na břehu. Aspoň jsem strčila prst do vody a překvapilo mě, že nebyla vůbec studená. Skoro mě to lákalo k plavání. 🙂 Oběhli jsme též kostel, ale bohužel byl zavřený. Nechala jsem u vchodu aspoň svůj malovaný kamínek. Třeba někomu přinese štěstí. Vydali jsme se pak po cyklostezce zpátky směrem na Lipno nad Vltavou. Naštěstí se silnice brzy vzdálila pruhu cyklostezky a odděloval nás pás lesa. Užívali jsme si pohled na vodu a to ticho a klid. Sice mě začala z toho asfaltu po čase bolet kyčel, ale šlo to ještě tu bolest přemoct. Zastavili jsme se na chvilku u Lipenské víly, která se té kodaňské víle velikostí celkem podobá. Tato víla však nemá ploutev, ale normální nohy. Zahlédli jsme také spoustu padlých stromů ohlodaných od bobrů. To jsem viděla poprvé takto okousané stromy. Doběhli jsme asi kilometr od našeho ubytování k silnici a padlo na nás houstnoucí šero. Dali jsme si závěrečné protažení a výklus už jsme měli ve tmě. Celé nám to trvalo 1 hodinu a 50 minut, byl to takový kochací běh. Ty mám vlastně ze všeho nejraději. 🙂
