Mělník pro mě byl dosud jen přestupním místem, kde zastavujeme jen na dočerpání beznínu, či na větší nákupy. Znala jsem tam jen ONO, Kaufland a supermarket Eva. Vlastně ještě Penny je mi dobře známé.. hlavně díky nehodě, která se mi tam loni stala. Jenže už dlouho jsem toužila poznat Mělník trochu víc než jen z okénka auta. A protože bylo v sobotu všelijak, rozhodli jsme se trochu zvolnit a dopřát si menší výlet. Vůbec jsme netušili, že se tu zdržíme víc než jen na prohlídku zámku.
Tohle je zvonice u kostela sv. Ludmily. V kostele jsme nebyly, zvonice byla taky zavřená a všimli jsme si, že jí pěkně hnijou trámy. Ani jsem netušila, že se poblíž schovává keška. Na toto místo jsme se ještě ten den vrátili..právě pro tu keš.
Výhled z balkonu zámku. Uvnitř zámku se fotit nesmělo, ale vůbec nám to nevadilo. Paní průvodkyně vyprávěla moc poutavě.. hodně přirozeně. Měla spoustu znalostí. Vyprávěla fakt skoro o každém předmětu. Líbilo se mi, jak skoro každý pokoj měl vymalovaný strop a stěny. Taky mě zaujal nábytek pro děti.
Dozvěděli jsme se spoustu věcí o rodu Lobkoviczů. Jeden z posledních žijících vlastní právě tento zámek.
Je neuvěřitelné, že jsme majitele potkali na náměstí u zámecké kavárny!
Po prohlídce jsme si dali víno z místních vinic. Oba jsme si dali Ludmilu. Je to ostuda, že jsme ještě mělnické víno neochutnali. Ono se ale normálně běžně moc neprodává. To moje bylo dost silné. Řekli jsme si, že koupíme víno i jako dárek kamarádům k svatbě. Jsou to cizinci, tak snad je dárek potěší. Ludmilu v Německu asi moc neznají. Koupili jsme bílé a červené.
Jak jsme byli v tom krámku s vínem, tak nás oslovila jedna paní, jestli prý nechceme taky jít na představení večer. Prý se koná představení o Emě Destinnové. Váhali jsme, ale paní nám dala vstupenky do ruky a řekla, že je to dárek. Koukali jsme na ní úplně vykulení.
Byli jsme tak překvapení, že jsme chvíli nenacházeli slov. Rozhodli jsme se ještě projít po náměstí. Zavítali jsme do knihkupectví Želví doupě.
Prohlédli jsme si čtvrť, kde jsou úžasné funkcionalistické stavby. Je to pro nás velká inspirace. Narazili jsme například i na tuto školu.
Šli jsme se podívat k vinici, Labi a Vltavě.
Tohle je soutok, Labe je hodně maličké, což nás překvapilo. Vždyť např. v Pardubicích je hodně široké.. zvláštní.
Fotka je hodně tmavá, protože za chvíli začalo pršet.
Uložili jsme si lahve s vínem do auta a vzali si deštník. Cestou zpět k zámku jsme ulovili kešku u sv. Ludmily.
Opět jsme si sedli do zámecké kavárny. Opět jsme si dali víno a k tomu limonádu. Čekali jsme na začátek představení.
Bohužel déšť neustal. A tak jsme papírovými kapesníčky očistili sedačky. Choulili jsme se pod deštníkem. Diváků nebylo tolik, ale představení stálo za to. Emu Destinnovou tolik neznám. Hostovalo tu Divadlo na Maninách. Všechny role hrála pouze jedna herečka. Obdivovali jsme ji. V půlce představení konečně přestalo pršet. Sice jsem se klepala zimou, ale vydrželi jsme to až do konce. Trochu humorný a trochu tragický nádech to mělo. Hudebníci, zpěvačka i herečka nám na konci poděkovali a pochválili nás, že jsme vydrželi i přes ten hrozný déšť.
Domů jsme se vraceli s hezkým pocitem a se spoustou nových informací. Ještě ten večer jsme si vyhledávali další věci o Lobkoviczích a o Emě.
Tak zase příště, Mělníku! 🙂