Tento víkend jsme jely s kamarádkou na zájezd do Kaprunu. Jak je podle fotek vidět, počasí se nám moc nevyvedlo. Den před naším příjezdem bylo azuro, den po našem odjezdu bylo taky azuro. Bohužel vždycky, když spolu jedeme na hory, máme pech na počasí. Nevím, čím to je. Ale i tak se to snažíme užít. Pořád se snažíme tu smůlu prolomit, ale dosud jsme neměly to štěstí. V Kaprunu celý den sněžilo. Nejezdilo se mi moc dobře, hlavně protože jsem neviděla na cestu a často se mi tak v tom bílu točila hlava. Byly ale i momenty, které jsem si užila. Třeba jednou, když jsem zapomněla samou rychlostí sledovat před sebou kamarádku a odbočila na jinou trasu. To jsem si užívala tu rychlost, svist a rovnoměrný povrch. Naštěstí jsme se dole u lanovky za pár minut potkaly. Když jsme tu trasu jely znovu, zjistily jsme, že opravdu není lehké dodržet modrou barvu, kterou jsme chtěly obě jet.
Na Kaprunu se mi líbí velká rozmanitost sjezdovek, dlouhé tratě a minimum lidí. I zázemí je perfektní, toalety jsou skoro u každé lanovky.
Odpoledne jsme se po občerstvení vydaly nahoru na Kitzsteinhorn. Výhled jsme měly „pohádkový“. I tak toho ale nelituju. Nahoře bylo -16 stupňů, ale ani mi to nepřipadalo jako velká změna oproti nižším polohám. Kamarádka mě pak přemluvila, abych s ní sjela černou sjezdovku Black Mamba. Bála jsem se. Nebyla jsem si jistá i na modrých. Nakonec jsem do toho šla, ale rozklepaly se mi tak kolena a vyrašil mi pot úplně všude. Spadla jsem do závěje asi pětkrát, ale přežila jsem. Kamarádka mi dopředu řekla, že pokud si něco zlomím, bude mi vařit polívku. 😀 Haha. Jenže černá sjezdovka nebyl ten nejnáročnější výkon. Když už bylo po 15:30, chtěly jsme si po černé sjezdovce dát něco na „uklidnění“. Kamarádka mě přemluvila, abychom vyjely nahoru dvěma lanovkami, že pak pojedem po jedničce dolů. Tak jsme taky udělaly, jenže zničeho nic jednička zmizela. Místo ní jsme viděly osm á, sedm, ale nikde jedničku. Zastavily jsme se v kopci. Nikde nikdo. Nevěděly jsme moc, kde jsme. Všichni ráno říkali, abychom se při závěrečném sjezdu držely vpravo. Jenže jsme tušily, že jsme sjely špatně. V dáli jsme viděly nahoře sjezdovku, jinou trať. Kamarádka řekla, že si sundá lyže a že to dojde nahoru k té jiné sjezdovce. Napodobila jsem ji. Jenže ploužení se do prudkého kopce bylo hodně vyčerpávající. Ve vánici, navíc při každém kroku jsme se zabořily do sněhu. Kamarádka najednou za mnou říká, že to vzdává, že to raději sjede dolů. Strašně se mi omlouvala, že mě přemluvila, abychom jeli i tou druhou lanovkou nahoru. Ach jo, nevděla jsem, co dělat, ale tak nějak jsem tušila, že kdybychom sjely dolů, byly bychom v pěkné šlamastyce. Jako bych dostala potvrzení, najednou se nad námi zastavila dvousedačková lanovka. A tak jsem řekla, že to dát prostě musíme. Musíme se dostat nahoru, protože jsem viděla, že po té sjezdovce nahoře ještě občas někdo projel. Vzala jsem kámošce lyže a ona mně hůlky a stoupaly jsme pomalu, ale jistě do svahu. Byla jsem strašně vyčerpaná ještě po té černé sjezdovce, ale najednou jsem tu děsnou únavu potlačila. Akorát se mi nedostalo moc dechu, tak jsem začala kašlat. Nakonec jsme si nahoře na kopci u trati nazuly lyže a dojely dolů k červené lanovce, která nás dovezla pak dolů na připojovací lanovku. Už jsem se nenechala přemluvit, že pojedu až na připojovací na lyžích. Měla jsem toho dost. K autobusu jsme dorazily akorát tak včas, abychom si ještě snědly párek a vypily čaj. Na ten párek jsem se těšila už několik hodin. Třeba při sjezdu té černé lanovky. Ale při šplhání se do kopce jsem všechny myšlenky snad potlačila. Musely jsme koncentrovat všechny síly na to, abychom zvládly dojet na připojovací lanovku včas. Doteď si pamatuju ten pocit beznaděje, kdy je vánice, jsme samy dvě uprostřed kopců, nikde nikdo a najednou se nad námi zastaví lanovka. Čas se najednou hodně zpomalil..
To jsem se zase vypsala z našeho zážitku. Ale dobře to dopadlo a i přes to špatné počasí ničeho nelituju. Na konci jsme si s kamarádkou vytiskly mapičku, kolika lanovkami jsme jely a kolik kilometrů jsme zhruba najely. Vytiskly se nám stejné údaje:
35 kilometrů sjezdovek
24 kilometrů na lanovkách
15 lanovek
478 minut zábavy
pohled z dolní stanice lanovky Kristalbahn na černou sjezdovku
tudy se jede na černou sjezdovku Black mamba
na lanovce
cesta do neznáma
Ale my víme, kam jedeme. Máme dorazit na vyhlídku na hoře Kitzsteinhorn.
ehm, takto vypadá náš výhled z Kitsteinhornu..
ale i tak to stojí za to a jsem ráda, že jsme sem vyjely… kamrádka tu byla v létě, a tak mi pak v autobuse ukázala, jak impozantní výhledy tu človek má, když se povede počasí..
mega lanovka, která jezdí snad jen jednou za hodinu..já jsem ji viděla jen v dálce z kopce
jedeme dolů…kdyby to sklo nebylo tak poškrábané, ta fotka by se vyvedla lépe…