Rozhodla jsem se středeční den, 28. října, rozdělit do dvou článků. Navštívili jsme totiž dvě města, takže si myslím, že je lepší, když každé představím zvlášť.
O Icod de los Vinos jsme se dozvěděli z německého průvodce v Costa Adeje a také z Ivčina videa. Od Puerto de la Cruz je to necelou půlhodinu autem. Jak již z názvu napovídá, Icod de los Vinos je známé hlavně díky pěstování vína. My jsme si koupili víno z této oblasti jen v supermarketu. Něco jako vinné sklípky jsme nikde v Icodu nezahlédli a v obchodu se suvenýry se nám víno zdálo moc drahé. Navíc jsem musela řídit, takže bych si víno stejně mohla vychutnat až večer.
Ráno jsme se v klidu nasnídali. Tentokrát jsme si dali i kávu z kávovaru Dolce Gusto. Koupili jsme si předtím kapsle, tak jsme od středy kafovali jedna báseň. Dali jsme si také toasty s čokoládovou pomazánkou, která sice nebyla nutella, ale chutnala fajnově. Chvíli mi trvalo, než jsem se vymotala z kruhového objezdu správným směrem. Dofoukli jsme pneumatiky na benzínce a hurá na dálnici směr Icod. Na kvalitu silnic si tu nemůžu vůbec stěžovat i poté, co jsme opustili dálnici. Když jsem vjela do města, uvědomila jsem si, že to bude asi těžké najít někde volné místo. Projela jsem pár uličkami, ale nikde ani místečko. Spatřila jsem však najednou plot, u kterého parkovala spousta aut. Zaparkovala jsem u plotu podélně za jedním autem. Nedaleko byl trh a viděli jsme větší vůz, který asi rozváží někam zboží. Nikde žádnou značku se zákazem jsme neviděli, tak jsme zamkli autíčko a vydali se do centra města.
Icod je známý nejen vínem, ale také nejstarším stromem na ostrově, kterému se říká Drago Milenario. Obvod kmene má v průměru 6 metrů. Přečetli jsme si o stromě několik legend. Někteří věří, že je starý několik tisíc let. Ve skutečnosti mu je prý ale něco mezi 600-800 lety. Dračince mám ráda, měla jsem dokonce jeden u sebe v pokojíčku do té doby, než ho začala okusovat Rozárka. Strom se nachází v zahradě, kde najdete spoustu dalších menších a mladších brášků tohoto dračího dědečka. Toto je pohled od kostela Parroquia San Marcos přes zeď na Drago Milenario.
Vstupné do parku bylo díky mimořádné situaci s kovidem zdarma, tak jsme vešli dovnitř a prohlédli si strom i zblízka. Udivilo nás tu hned několik rostlin.
Fascinovaly mě tyto obrovské palmy. Připadala jsem si jako v džungli.
Objevili jsme bylinkovou zahrádku a hned vedle rostly banánovníky. Nikdy jsem neviděla banánovník takto zblízka. Tento měl ještě dost nezralé banány.
Nepřipomínají vám tyto rostliny plazící se hady? Nám ano.
Zahrada mi připadala moc zajímavá, všude měli popisky o vývoji rostlin a živočichů v průběhu let. Taky jsme tu našli domečky, takové hromádky, pro nějaká zvířata. Kdybych si teď vzpomněla, jak se jim říká… Musím se na to je ještě přeptat a doplnit to sem.
V Icodu se nachází také motýlí dům, ale ten jsme nenavštívili. Už tak jsme měli problém s rouškami, díky kterým se nám pořád mlžily brýle. V motýlím domě byl bylo určitě ještě mnohem větší vlhko, takže bychom z toho nic neměli. Prošli jsme se po náměstíčku kolem kostela, který byl samozřejmě zavřený. Viděli jsme, jak dva muži renovují lavičky. Krásně to vonělo.
Na mapě jsem našla ještě jeden kostel a také radnici. Vydali jsme se namátkově jednou uličkou a co to nespatříme? Stojíme najednou před velikou knihovnou a kostelem San Fracisco. Odvážíme se vstoupit do budovy knihovny. Mají tu krásné dřevěné schody, vlastně jsou ze dřeva i ochoz, zábradlí, dveře, myslím, že dokonce i strop. Jedná se o místní veřejnou knihovnu. Čekáme, že nás každou chvíli někdo vyžene, ale nic se nestane. Jsem tu úplně sami. Prohlédneme si tuto kašnu a vracíme se zpátky na ulici. Jako by se uvnitř areálu knihovny najednou zastavil čas.. I kostel San Francisco je bohužel zavřený.
Jdeme dál až k radnici, pod kterou se nachází jediná restaurace široko daleko. Právě zavírá. Nám to ale nevadí, sedneme si na lavičku hned u radnice a jíme oběd z vlastních zásob. Zároveň si prohlížíme okolní domy a hodnotíme je. Líbí se nám, že se tu všichni drží dřevěných prvků. Žádné opičárny, které by to tu hyzdily, tu nenajdete.
I tento dům sem krásně zapadne. Pozorovali jsme jeho obyvatele, někteří seděli na balkonech a vychutnávali si siestu.
Zjistila jsem, že se mi při cestování zalíbilo prostě si jen tak někde sednout a pozorovat okolní ruch. Myslím, že se z toho dá hodně vypozorovat… jak místní žijí a tak. 🙂 Máme už takovou zkušenost z Mallorcy.
Když jsme se dosytosti vynadívali, rozhodli jsme se vrátit zpátky k autu a popojet do La Orotavy. Cestou jsme se stavili v supermarketu Mercadona, u kterého jsme zahlédli jediný vláček na Tenerife. Samozřejmě, že jsem u něj hned zvěčnila mého vlakomila. Musel se holt spokojit s tímto provedením. Opravdický vlak na Tenerife totiž nejezdí. (Vlastě SKORO vůbec nejezdí. To už ale zas předbíhám.)
Když jsme se vraceli k autu, můj milý si fotil Broučka.
A já zas kočičky…
Jenže pak se to stalo. Spatřili jsme naše auto. Stálo úplně osamělé u plotu. Nikde nikdo. Všechna ostatní auta byla pryč. A výjezd mu blokoval dlouhý řetěz asi tak metr nad zemí. Ach ouvej! Jak jen se odtud dostaneme? Oběma nám v tu chvíli zatrnulo…. :-///
Pokračování již brzy. 😉