Přesně 1.9., první školní den, jsem vyrazila po práci na procházku. Mrzí mě, že doteď nemůžu běhat, přitom bych měla takovou chuť, ale ty otřesy mi nedělají pořád dobře. Tak jsem se rozhodla aspoň risknout výlet, který se nakonec dost prodloužil. Mým cílem byla totiž keš. Většinu keší v našem okolí už mám odloveno, takže musím vyrážet čím dál tím dál. Vyrazila jsem asi v 17:30. Do tmy jsem měla co dělat. Ušla jsem přes 10 kilometrů. Stmívá se čím dál tím dřív. 🙁 Nechtěla jsem ale jít potmě, takže jsem zpáteční cestu trochu spěchala.
Šla jsem občas po poli a občas po silnici. Překvapilo mě, že jsem potkala tolik lidí. V Chorouškách jsem potkala chlupatici, která se hodně podobala Rozárce. 🙂 Byla ale plachá. Počasí nic moc, ale když jsem objevila keš, sluníčko jako na zavolanou na pár minut vykouklo. Jako by chtělo říct „ahoj, jsem tady a jdu zase spát. Možná se objevím zítra, teda pokud se mi bude chtít.“
Dočetla jsem se, že lipka je už stará víc jak 500 let.
Že by červánky znamenaly brzkou změnu počasí?
Pod stromy byla spousta spadaných jablek, hrušek a švestek. Vůně léta, kterou postupně s nastávajícím večerem vystřídal chlad.
No vidíš, krásná procházka a nádherné červánky. A také kočičku jsi potkala a to je dobře.