Sláva nazdar výletu, zapadli jsme skoro ve sněhu, ale přec jsme tu! Je to tak, tento víkend jsme totiž zavítali do pohádkově zasněženého Brna. Stalo se už takovou naší tradicí, že do Brna jezdíme pokaždé před Vánoci. Stihli jsme toho opravdu hodně. Připadá mi, že se tu nic nezměnilo. Teda lidi ano. Z naší tanečákové skupiny už zbyli jen dva, s kterýma jsem v kontaktu, nemluvě ani o spolužácích z vejšky. Hrůza. Ale co se nadělá. Naštěstí můj milý má už roky kamarády, šotouše a vlakomily, kteří se nikam neodstěhovávají, nemají rodiny a ani děti, takže si rádi udělají čas na to se potkat. A já zjišťuju, že si s nimi i docela rozumím. Teda né, že bych se líp vyznala ve vlacích a tramvajích, to fakt ne. 😀 Každý z kluků je něčím zajímavý. Jeden je blázen do koček stejně jako já, druhý stejně jako já rád cestuje a třetí má doma velmi zajímavé sbírky předmětů a bydlí v na první pohled starém, ale zároveň fascinujícím domě. Tam na mě na každém koutě dýchá historie let dávno minulých. Můj milý nesnáší slovo retro, ale já bych to za retro klidně označila. Pro mě retro znamená nějaká věc, kterou používali dříve moji rodiče, či prarodiče. Můj milý považuje ale za retro věc, která je nová a měla by evokovat ty doby minulé, ve skutečnosti to je ale fejkové. Kde je pravda, co myslíte?
Co se mi ještě líbilo v Brně? Určitě saunování v Rašínových lázních, sekáč, který mě mile překvapil (sehnali jsme tam super svetr s norským vzorem a pánský kabát, který mému milému úžasně sekne), pak se mi líbila ještě domácí meruňkovice, vyhřátá postel ráno po probuzení, modely vláčků, taky zasněžený Ústřední hřbitov, chutnalo mi velmi jídlo v indické restauraci Annapurna.. a nesmím taky zapomenout na ňufající čivavu Edíka v kabátku. 😀
Bylo to milé, jsem moc ráda, že jsme do Brna zajeli, i když to bylo úplně jiné než to bývávalo. Teď jen přežít ten zbytek prosince. Letos Vánoce opravdu skoro nebudou a vlastně jsem za to ráda. Už šest let jsou pro mě spíš utrpením. Možná jen upeču linecké, jestli dostanu chuť, to vím, že chutná všem našim chlapům. Ostatní bude naštěstí v režii někoho jiného.
Ale chci končit pozitivně, a proto vám představím „kočku“ na tento den. Edík a ani jeho páníček naštěstí na internet nechodí, tak si můžu dovolit trochu zavtipkovat. 🙂
Řekla bych, že Edík je menší dokonce než naše Rozárka. 😀