V hlavě mám zas úplně vymeteno. Tentokrát mi to v práci celkem rychle uběhlo a může za to překvapivě školní příprava. Moc úkolů už mi nezbývá. Jen jedna esej na totálně nudné téma(integrace, nebo vlast z pohledu občanství a migračních procesů). Vůbec nic mi to neříká, takže fakt netuším, o čem psát. Docela jsem se dnes zapotila nad matematikou-zlomky a odmocninami ve zlomcích. Co je ale ještě horší, to je prostorová představivost. Pořád je ve mně malá naděje, že mi tyto testy prominou. Když jsem odjížděla z práce, tak na 20 minut vysvitlo sluníčko. Připadalo mi to jako nadpřirozený úkaz. Už jsem skoro zapomněla, jak takové sluníčko vypadá. Spíš než jaro to vypadalo ale na podzim. Jsem zvědavá, co mi škola tento týden „nadělí“. Že bych po týdnu opět mohla pracovat na bakalářce? Zítra mě čeká plavání-jupí, a taky možná přednáška o Japonsku. Čtu knížku Rok naší války a občas je to dost drsný. Mám chuť ji pro ty nechuťárny odhodit. Ale zatím se držím. Taky jsem rozečetla povídky od Marquéze. Ty jsou dost neobvyklé a nadpřirozené. Zatím jsem přečetla dvě a v obou vystupují krabi. A jak se má Rozárka? Nevím. Včera nás všechny pozorovala z výšin skříně, dneska ráno se zas rozvalila v křesle. Když se k ní člověk ale přiblíží, zvedla se a odešla pod bezpečnou postel.
Tahle fotka je z předloňských Velikonoc. Dívám se, že jsem už chodila v tílku a Čiperka si pochutnávala na zelené trávě. Je vidět, že nastává doba ledová.
