Dnešek je den plný vůní. Pivoňky mi voní ve váze na psacím stolku, koláč, který jsem upekla a jako náhodou ho nespálila, protože jsem na něj zapomněla, voněl v troubě, a pak psaní, které jsem dostala, taky vonělo- pánskou vůní. Není těch vůní už příliš mnoho? Skoro se mi z nicht očí hlava.
Taky je dnes den neporozumění, nepochopení a překonávání posledních překážek. Den nervozity.
Den, kdy jsem po dlouhé době sahla na kytaru a zazpívala si z plna hrdla tři písničky. Víc jsem nestihla. Domů přišel brácha a začal nadávat. Nesnáším, když mi brání, abych hrála. Máme to s O. podobný. Jemu zas brání ve hře na svůj nástroj mamka. Vadí mi, když mi to zakazují a já se nemůžu pocvičit.
Fotka je z víkendu, z chalupy. V samotě a velikém baráku, a přece v něčí společnosti. Kočičí společnosti. Obejdičky malé, hodné, přítulné. Maminka s dcerou, které se mají rády i v dospělosti. Stejně mi tam chyběl děda a taky Čiperka. Pořád jsem je tam hledala.
Jsem zvědavá, jestli něco z toho, co jsem zasázela, vyroste. Až se vrátím ze své velké cesty, schválně, jestli mě nějaká ta rostlinka překvapí. I bez pravidelného zalejvání je přeci šance.
