Tak dneska v noci to budou tři roky. Tři roky, co se mi změnil svět a co jsem ztratila půdu pod nohama. Tři roky plácání se ve vzduchoprázdnu, které nikam nevede. Ty bys mi byla oporou a dokázala bys mi poradit. Ale jediné, co teď slyším je: ty jsi přeci ženská, ženská si dokáže si vždycky poradit, ženská ví, jak na chlapa a podobné řeči. Tak to dopadlo, když kolem mě zbyli tři chlapi. A né že bych je neměla ráda. Naopak. Jen jsou to prostě chlapi, kteří mají jiné chápání.
Asi bys ze mě neměla radost, válčit na tomto světě bez Tvojí podpory je pro mě bohužel nemožné. A proto to vypadá tak, jak vypadá. Jsem naštvaná, zhrzená a zpruzená a pořád prý na něco nadávám. Vždycky jsi před mým trajdáním po světě říkala: usaď se a měj děti. Ale práci, o které jsem vždycky snila, nemám, spíš mě to tam dusí. Kariéry a své práci snů jsem se už dávno vzdala. Myslela jsem, že dám přednost rodině. Jenže rodinu taky žádnou nemám. Snad jen ten domeček, s kterým je milión starostí a velký běh na dlouho trať..ten tak trochu mám a ten bych Ti ráda ukázala. Ale i tam to není úplně ono. Vím totiž, že na náš zvonek nezazvoníš a že Tě nikdy u nás nespatřím. To na mě přijde i tam smutek. Snad aspoň Rozárka si v novém domově bude dobře zvykat. Protože jsem si celkem jistá, že Rozárka jsi vlastně Ty, akorát v jiné podobě. Snad mi v našem domě Rozárka pomůže šířit víc radosti.
Tady je Rozárka zrovna ve střehu. Vždycky, když slyšela výtah, nastražila uši. Koho asi očekává?