Všechna cvičení prolítnuta! To neznamená, že je umim, jsou tam chytáky a věci, které využiju v životě tak s 0,1 procentní šancí, ale na tu zkoušku se to naučit prostě musím. Každou hodinou se odhlašuje další člověk, už je nás tam jen 12!!! Hádám, že se to číslo do půlnoci zmenší nejméně na 10. Už se tam raději nebudu dívat. A pak dorazím na zkoušku sama 😉 Né, to se snad nestane. Zbývá ještě zopáknout teorii, a pak věřit, že budu mít štěstí. Každopádně i kdybych to neudělala, děkuji lexikologii za to, že mi pomohla přečkat dvě těžké věci. Snad nebude už mít brácha provokovací náladu a snad tu nebudou bušit ty decibely. Sice je to asi o tři patra níž, ale mě to stále bubnuje do mozku a nemůžu se soustředit. Celkem mě z toho bolí i hlava.
Do Brna se těším. Stánky už jistě zmizeli ze Svoboďáku a zůstal jen stromeček. A možná, že i ten bude zítra fuč. Odpoledne mě po zkoušce čeká odměna, na kterou jsem se úplně zapomněla těšit. Jdu do kina na Hobita 2. Taky bych měla začít v nové práci. Ještě nevím, kdy to bude, ale pravděpodobně hned v úterý. Snad se mi podaří vydržet v pohodě do čtvrtka. Snad to dám.
Brokolici už nechci dlouho vidět 🙂 Jsem jí přejedená.
Rozárka je autistka. Už jsme na to přišli. Poslední dobou sedí jen v krabicích různé velikosti a tam se nechá hladit. Na klíně nevydrží. Teď jsem si ji dala na klín(samozřejmě v krabici od bot), na hřbet jí položila sešit lexikologie, četla na hlas cvičení a hladila Rozárku. Vydržela to asi 4 minuty. Pak začala házet útočný pohledy, tak jsem ji opatrně položila na zem a vzdálila se. Radši.
