Blog sice stojí, ale holt vždycky se musí dělat něco na úkor něčeho jiného. A když musím každý všední dny vejrat do dvou obrazovek, málokdy si zapnu doma ještě notebook. Naštěstí se občas dá udělat něco i bokem v práci, když zrovna není frmol.. a když není stránka, na kterou potřeuju, zrovna blokovaná.
Podařily se mi jiné věci, za které jsem ráda. Hlavní věcí je to, že jsem konečně po pěti letech podařilo dopsat deník z cestování a workcampu ve Švýcarsku! Měla jsem už dříve napsané tři dny, ale pořád to leželo v počítači bokem a hnilo. Až jsem opět jednou ten dokument otevřela a řekla si, že to musím dopsat. Teď právě právě přidávám fotky, ještě bude jedna korektura a hurá, vše je připraveno k tisku. Mám nesmírnou radost. Psaní mě kupodivu i celkem bavilo. Nebýt toho, že jsem si zaznamenala každý den, na nic bych si už skoro nevzpomněla. Takhle mi všechny obrazy hned vyvstávaly před očima, jako by to bylo včera..
Pak jsem ráda, že jsem tento týden dvakrát šla plavat a dvakrát na pilates. Snažím se sportovat každý všední den, i když ne vždy mě to baví. Plavání je ale fajn vždycky, pak tak tobogány, vířivky, masážní proudy vody.. ale ty jsou až po plavání za odměnu.
Taky se snažím číst. Čtu jednu knížku ve švédštině, ale to jde pomaleji. Každý týden musíme na kurzu vyprávět, jak jsme v knížce pokročili a co jsme se dozvěděli. Švédština mě baví čím dál tím víc a momentálně čtu knížku Lagom, která mi mentalitu Švédů přibližuje víc a víc.
Pak taky chodíme na swing, který chytl už i mého milého, za což jsem nesmírně ráda. Kurz už tento týden skončil, ale přihlásili jsme se na pokračování. Jsem ráda, že jsme se skamarádili s účastníky kurzu a chodíme s nimi i občas na tančírny. S jedním leadrem jsme zjistili, že pracujeme ve stejné budově. A ještě jsme se tam nikdy nepotkali! Domluvili jsme se, že půjdem někdy spolu na oběd.
Blbý je, že mi připadá, že celý den promarním v práci. Ráno je tma a když končím, tak je taky tma. O to víc mám pocit, že mi celý den protekl mezi prsty. O to víc se musím nutit do dalších aktivit, protože tma mi evokuje to, že už je pozdě a že už musím jít spát.
Rozárka je furt neklidná, to mě štve. Včera jsem po ní uklízela asi osm blitin. Už je to únavné. Nevím, jak to udělat, aby si zvykla. Aby nečůrala tam, kam nemá a aby byla víc v pohodě. Asi je to na ní ještě krátká doba.
Dneska bylo krásně a využili jsme to přiměřeně lagom efektivně. 🙂 Odpoledne jsme odklízely šípky a bordýlek za teráskami. Připadala jsem si trošku jak ti upocenci z reklamy na Bauhaus.
Připravila jsem si na sebe další výzvu. Vím, že do konce roku ji nestihnu, ale pomaloučku, polehoučku snad ano. Sepíšu do elektronické verze svůj deník z USA. Hrabala jsem hodně dlouho, abych svoje poznámky našla. Bylo to tak smutný se vším tím probírat, až mi vlítly slzy do očí. Nikdy, nikdy ty věci, které jsem si přivezla z cest, nevyhodím. Mají pro mě velkou hodnotu. Když jsem brala jednu po druhé pohlednice z Ameriky, vzpomínky se mi vracely jedna za druhou.. Sama sebe se ptám, pojedu ještě někdy někam na dýl než na týden, na dva? Moc bych si to přála. Přála bych si vrátit i ten čas, kdy tu byl někdo, kdo mě v cestování podporoval. Teď je to jen a jen na mě a bohužel si svou už nedokážu prosadit.
P.S. Z Ameriky už mám hotový den a půl. Juch. O:-)
