Otevřu jednu z miliónu krabic a nestačím se divit. Všude, kam se podívám, na mě padají vzpomínky. Tisíce lidských vzpomínek, které nejsou moje. Bohužel ten úkol spadl na mě, neboť není nikdo jiný, kdo by to za mě udělal. Jiný by to všechno vyhodil do popelnice a bylo by vymalováno. Ale já nemám prostě to srdce. Budu se tím přehrabovat třeba měsíce, abych z toho nekonečna vybrala to, co má pro mě smysl. Včera na mě u příležitosti tohoto třídění padla hrozná depka. Je to strašný si uvědomit, jak je tenhle život pomíjivý. Člověk umře, ale svět to ani nezaregistruje. Točí se dál. I další den vyjde slunce, napíšou se nové články do novin, odletí všechna letadla… a přicházejí pořád složenky, nové zprávy na email, jako by se nic nestalo. Přitom je jasné, že na ně nikdo neodepíše. Nikdo na ně nezareaguje a ani je nesmaže. Z každého zbyde jen pár krabic, které když se včas neroztřídí, tak zapadnou. Další generace, které je objeví, už nebudou vůbec vědět, o čem že se to v těch materiálech píše. Budou si říkat, co je to za lidi na téhle fotce? Ty vzpomínky zapadnou, ztratí se. Stejně tak si říkám, co zbyde po mně? Možná pár článků v počítači a taky pár krabic. Vždyť kdybych nezaplatila každý rok za webhosting, tak i tento web zanikne. Nevěřím, že si v mých věcech a vzpomínkách bude někdo číst, tak jak to dělám teď já….že nakukuju do těch vzpomínek mých blízkých, které mě každou chvíli chytnou za srdce. Všechno je to tak strašně pomíjivé, že si říkám, že jediná jistota je žít tady a teď.. právě v tento den. Nic jiného dělat prostě nejde!
