Jsem na bytě a doufám, že tu dlouho zůstanu ještě sama. Prostě pohoda.. 🙂 Doma je to sice lepší, ale tenhle víkend to musím vydržet bez rodiny, bez Rozárky a svého pokoje. Tak mě napadá, jak jsem to tam ve Švédsku mohla pět měsíců vydržet, když tady v Čechách se mi stýská už po jednom týdnu. Možná je to otázka vzdáleností, čím jste blíž a nemůžete tam, tak se víc stýská. Za poslední dva dny se toho spoustu přihodilo. Včera večer jsem přišla na byt tak unavená a umluvená, že jsem ten den celý zhodnotila jen v posteli a na blog nebyl čas. Moje nachcípanost mě bohužel dosud nepřešla, řekla bych, že je to spíš horší. K tomu jsem si koupila naneštěstí navoněné papírové kapesníčky, takže je to spíš na omdlení než na smrkání. Na obalu to bohužel napsané nebylo, prostě se mi víc zalíbily žluté, proto jsem po nich sahla.
Už mam foťák, teda jiný, vypůjčený, ale ve Vídni budu fotit, za což jsem ráda. Vůbec se tam moc těším!
Středu mám takovou taneční- zumba a večerní tanečák, pak mě čekala jedna speciální konverzace, na večerní hodině jsme pobyli jen deset minut. Takhle to dopadá, když není na výuce přítomný učitel. Úterní swing mě inspiroval splnit si další sen. Je to sen o jednom zvířátku, které chci spatřit na vlastní oči.. ve volné přírodě, ne v zoo. Kolem mě je spousta lidí, s kterými si mám toli toho co říct, a přitom naše časové možnosti a prostorové vzdálenosti jsou dost omezené, na druhou stranu je taky hooodně lidí, s kterými jsem/můžu být dlouhou dobu a pořád nemůžeme najít společnou řeč, většinu času, když jsme spolu, tak mlčíme a je to pěkná fuška vymyslet nějaké téma ke konverzaci. Proč to není obráceně? Možná proto, abych si těch vzácných chvil spříznění víc vážila. Jenže to uteče vždycky jak voda..prostě jako vždycky, když zapomenete na čas.
Ták, zatím, co jsem smolila článek na blog, někdo přišel. Už tu nejsem sama, ale snad to bude v pohodě. Nejraději bych si dala na tričko cedulku SILENCE, jako v tom filmu Jíst, modlit se, milovat. Vydržet tři týdny nemluvit, tak těmto lidem skládám poklonu.
