Byla jsem si dnes spravit náladu v aquaparku. Nešlo to jinak. Zprávy z našeho informačního systému mě přivádějí k šílenství.
Na metro jsem šla pěšky a ne jednou mi během cesty prolítla hlavou vzpomínka na Švédsko. Jak jsem se brodila závějí ráno ke škole a odpoledne tou samou cestou zpátky. Co je proti tomu těch pár centimetrů, které tu v Praze napadlo? Připadám si jako ten malinký plamínek svíčky, který tu vedle mě skomírá. Když svíčku nakloním, vosk se přelije na stranu a plamen se mnohonásobně zvětší. Jakmile ale svíčku vrátím do původní polohy, zbyde jen malý modravý kousíček nad hladinou.
Přehlásila jsem si bus na dřív, abych byla v Brně včas. Kdyby náhodou byla na dálnici kalamita. Bohužel mi tak ale horzí víc než hodinové čekání před zkouškou. Nemám to ráda, raději jdu hned na věc bez žádného prodlužování.
Knížku o Číně jsem včera dočetla a hned jsem ji zapsala do deníku. reportáže z ní byly pro mě velmi inspirující. Tady u nás je život hrozně zrychlený, ale v Číně se lidé dokáží víc uvolnit. Není kam spěchat. Už proto bych tam chtěla jet.
