Takový den jsem snad ještě nezažila! Nehledě na počasí, které v tom dnes bylo úplně nevinně. Dozvěděla jsem se dvě věci z kočičího světa. Jednu hodně smutnou a druhá mě tak šokovala, že jsem raději zůstala stát pěkně daleko, abych nic neviděla. Tak nejdřív tu jednu- smutnou. Prý se to stalo už před několika týdny. Nevím, proč mi to nikdo neřekl. Museli jsme jet na chalupu a tam jsem se to ještě v autě dozvěděla. Cipísek už nežije. Zajelo ho auto a sousedé nám řekli, že ho našli. Kocourek neměl moc dlouhý život.. necelý rok. Měl se dobře, jen je nám líto, že se nedožil víc roků :,-( Dalo se to ale čekat. Už na podzim se začal toulat a doma se ani neukázal. Za každým šel a ničeho se nebál. Klidně se válel na silnici a nevadilo mu, že před ním musí auta zastavovat. Bylo jen otázkou času, než ho něco přejede. Snad se to už žádné naší kočce nestane, snad se všichni dostatečně bojí aut a drží baráku.(Kromě Berty, který je stále na cestách. U toho je to normální, že se staví doma na návštěvu jednou za měsíc).
Měj se dobře v kočičím nebi, Cipísku!
Druhý šok mě čekal hned po příjezdu. Naštěstí jsem nebyla první, kdo to spatřil, takže jsem okamžitě vycouvala. U zdi u vchodu ležel obrovský pták. Ne žádná sýkorka, či vrabec, ale koroptev! To dílo patřilo Johaně. Jen ona má zálibu v lovení ptáků. Taky že se hned ke svému úlovku přihlásila. Uklízení té mrtvoly pak stálo velké sebezapření. Já vše pozorovala z dostatečně velké vzdálenosti. Člověk by neřekl, že tak přítulné stvoření jako kočka dokáže takhle vraždit. Všechny kočky se k nám tulily, jako by se nechumelilo.
Co jinak? Štve mě, že musim pořád řešit problém bydlení v Brně. Snažím se využít co nejvíc volného času, napsala jsem esej o vojenské službě. Uplatnila jsem zážitky z dědového vyprávění, takže snad bude slavit úspěch. Jdu si pustit film o přírodě a to bude asi poslední aktivita, kterou dnes podniknu. Dobrou!
Už nežije..
