Vrátila jsem se z jednodenního vejletu na místo, kde medvědi dávaj dobrou noc a kde není radno vycházet po setmění do lesa, neboť se tam vyskytuje divoký vk.
Už ani nevím, kdy jsem sem psala naposledy, jen vím, že včera to učitě nebylo.
V rámci svého pobytu na venkově jsem se vydala na procházku do lesa, kde jsem poněkud vymrzla. Podařilo se mi ale objevit novou lesní cestu, která mě dovedla na pole. Následovala jsem žlutou značku, minula tři posedy. Když na jednom rozcestí šipka směřovala pořád dál a rovně, rozhodla jsem se pro štěrkovou cestu vpravo. Občas bylo vidět zbytky sněhu. Narazila jsem i na informační tabule, kde jste si mohli přečíst, co v okolí žuje za zvířátka. Neztratila jsem se, jen jsem celý vrch obešla. Za tu dobu jsem nepotkala ani jednoho člověka, jen na poli kočku, která číhala na svou kořist. Ten vítr byl nepříjemný, jinak bych si tu procházku ještě víc užila. Doma mě přivítala horká polívka a má sestřenice. A taky Fous. Fousek je mazel. Zpočátku se mě bál, ale pak si na mě vzpomněl. Má svaly a taky torby jak křeček. Vážně. Když jsem ho spatřila poprvé, tak se mi tomu nechtělo věřit. V létě prý vyhubne a torby mu zmizí. Je to ale zvláštní. V životě jsem neviděla kočku s tak mohutnou hlavou. Teď v zimě spí v kuchyni a taky ve sklepě. Když si ho vezmete na klín, tak pěchuje packama. Odběr krve u doktora je proti tomu nic 🙂 Pak si skočí do pelíšku a tam se natáhne. Když jste všichni v kuchyni zticha, slyšíte, jak dýchá. A když k němu přiložíte ucho, slyšíte i jeho spokojené vrnění.
