Dnes je to přesně rok. Rok, co jsem odjela na letiště, sbalila si Tvůj polorozbitý fialový kufr. Je to rok, co jsem se vydala na Krétu. Rok, co jsem Tě naposledy objala. A rok, co jsme se naposledy viděly. V tu dobu jsem tehdá netušila, že za rok tu budu sedět v samotě a pláči. Je to prokletí, bolest, která se čím dál tím víc stupňuje, která nemá žádný strop. Chybíš mi víc a víc a je to mnohem silnější pocit, než když si odjedu na pár měsíců do alelůja a nejsme spolu. Když se říznu, bolí to, ale rána se pomalu zahojí. Tohle je přesně naopak. Rána se pořád zvětšuje a prohlubuje a bolest se stává urputnou. Dohání mě k šílenství. Proklínám každý ráno, když se probudím, každý večer, bez tebe a našeho povídání..když jdu z práce nevidím přes slzy na cestu, protože vím, že Ty tam nebudeš. A nikdy neuslyším klíče v zámku..jen mrtvolný ticho a naříkající Rozárku.
