Konečně jsem našla čas taky na svůj blog. Je to s podivem, že když mám ještě prázdniny, že sem tak často nechodím. Jsem ale strašně ráda, že se mi dnes povedlo vyřídit dost věcí. Dopoledne jsem upekla svůj první štrůdl v životě. Ne, že by to bylo bez problémů, těsto se dost lepilo, ale jíst se to dá. Jedna nohavice je teď už fuč a z té druhé zbývá jen půlka. Spolubydlící stále sháníme, už mi z toho odpovídání hrabe. Zajela jsem do kanceláře INEXu, abych mohla rychle zaplatit víkendové setkání, platba přes spořitelnu se mi nezdařila a vůbec nechápu proč. Mám z tohohle ohledu štěstí, že žiju v Praze, kde sídlí všechny důležité instituty. Na Karlově náměstí jsem dlouho přemýšlela, kde bych mola sehnat znákmu, nakonec jsem sjela na Anděl. Zabila jsem rovnou dvě mouchy jendou ranou, do očí mi opět uhodila jedna věc, která by se jistojistě líbila mámě. A tak jsem vyřešila, co jí koupit k svátku. Nepamatuji si, že bych pro ni měla dárek tak brzy. Když jsem přišla domů, vrhla jsem se na psaní dopisu Erikovi do Švédska. Trvalo mi to asi tři hodiny, ale jsem s výsledkem spokojená. Bez chyb to nebude, ale snad všemu porozumí. Každopádně bych nemohla takhle psát více Švédům najednou, asi bych nedělala nic jinýho (-: Teď večer jsem umyla kopu nádobí, ani mi nevadilo, že jsem kvůli tomu dopisu prošvihla zprávy, těším se, až se ponořím do další knížky, která se jmenuje Kniha ztracených věcí. Prvních čtyřicet stránek je hrozně napínavých. Zítra nás čeká velké stěhování, budeme tapetovat. Rozárka chudák ještě nic neví, asi ji převezeme k dědovi. Pak přijde do nového, jsme zvědaví, jak si na to zvykne. Nic jiného jí ale nezbyde.
Najdi živé zvíře 🙂
