Není dobré radovat se z něčeho, co vám udělá radost. Aspoň v práci to tak platí stoprocentně, protože následně přijde něco, co vám tu radost totálně zkazí. Hrozně mě naštvali dneska, vážně! Snad se mi podaří tu věco zítra vyřešit, protože to je celkem síla, co se děje. 🙁
Píšu si deník ze Švédska a tady během psaní zjišťuju nové věci. Teprve si vše gůglím a porovnávam a i zde nacházím pěkná překvapeníčka. Ale takhle překvapeníčka prostě už jsou a nedají se nijak změnit. Někdy se u nich navíc dozvím i zajímavé věci.
Mám strach ze zítřka, protože zítra je velký den Dé. Opravdu! Mám strach, že pak se zas roztočí kolotoč, který nepůjde jen tak zastavit. Ono těch kolotočů se točí málo, že? Nejraději bych to měla už vše za sebou a vyřešené, jenže to bude ještě velká práce.
Ještě radši bych se vrátila do prosluněného víkendu, kdy jsme s Pavlou a D. a s jejich rodinami vyrazili na výlet do Vrchbělé. Nakrmili jsme lamy, pohladili si ovečky a kozičky. Vystoupali jsme na rozhlednu. Dokonce jsme viděli pávy a pštrosy! A taky Bezděz se na nás smál, co by kamenem dohodil. Mé milé sousedky, jsem tak ráda, že je mám. Konečně nám vyšel čas podniknout něco společně. 🙂
Klidně bych se vrátila i do neděle, i když ta trochu bolela. Připadá mi, že jak stárnu, tak moje nohy bolí při lyžování čím dál tím dřív, tedy už dopoledne. Ale sluníčko mi dobíjelo baterky, takže jsem vydržela na sjezdovce až do zavíračky. Když jsem přijela, cítila jsem v sobě tolik tepla, jako už dlouho ne. Zároveň to bylo asi mé první lyžování, při kterém mi byla jen jedinkrát zima. 😀
