Poslední květen. Je to možné? Možná poslední článek tohoto měsíce. Kočky na každý den nestíhám, zredukovala jsem to díky časové tísni.
Poslední dva dny opět tak trochu nenormální. V čem? Ráda bych ty dvě „nenormálnosti“ napsala, protože stojí za to.
V pátek jsem se poprvé zúčastnila Kostelní noci. V rámci této akce jsme navštívili extravagantní kytarový koncert Josefa Manzana, varhanní koncert, prohlídli si interirér devíti kostelů, z nichž nejvíc se mi líbil asi kostel sv Cyrila a Metoděje v Karlíně. Nakoukli jsme i do sakristie, knihoven a chodeb a pracoven farářů, kam se normálně člověk běžně nedostane. Každý kostel měl svoje vlastní razítko, takže jsem tak aspoň získala podle nich přehled, kde jsme všude byli. Nakonec jsme si dopřáli ochutnávku mešního vína, přičemž mě zaujalo, že to víno bylo bílé. Myslela jsem, že se podává při mši červené.. Déšť nás chytl na cestě do posledního kostela, stihli jsme to jen tak tak.
Včera jsme se vydali ve čtyřech na vzpomínkovou akci do Lidic. Ani jsem netušila, jak blízko jsou Lidice u Prahy. Počasí zpočátku zlobilo, ale během poprchávání jsme si prohlédli expozici v tamějším muzeu. Účastnili jsme se povídání u lidické hrušně, která jediná přežila řádění nacistů. Připomněla jsem si, jak celé památkové místo vypadá. Když jsem zde byla poprvé, nevšimla jsem si vůbec rybníku, který ležel před hřbitovem. Zajímalo by mě, jak tam ten rybník vzniknul. Jen tak tak jsme stihli koncert kladenského sboru a venisáž výstavy, která je právě věnována lidické hrušni. To nej ale přišlo až na konec. Mamčina kolegyně má příbuznou, která masakr v Lidicích zažila na vlastní kůži. Je jednou z posledních žen, které přežily koncentrační tábor. Přišla i na vzpomínkové setkání. Pak se vrátila domů, ale my jsme dostali nabídku-pozvání k ní domů. Nakonec jsme to přijali, i když jsme si zpočátku říkali, na co se jí máme zeptat. Jakou otázku jí položit? Na co se ptát člověka, který zažil takové hrůzy? Bylo nám to takové trochu divné. Ale přeci kdyby o tom ta paní sama nechtěla mluvit, asi by na to setkání nepřišla a setkání s námi by odmítla. Překvapilo mě, jak je ta paní čiperná, jak dobře chodí. Nakonec se paní po položení první otázky pěkně rozmluvila. Úžasně se držela svého příběhu a vždycky se vrátila k hlavní lince, když dělala odbočky. Bylo něco naprosto jedinečného slyšet očitého svědka/pamětníka této události. Dozvěděla jsem se několik nových informací a hlavně její vlastní osobní PŘÍBĚH! Velmi si toho cením. Takovou příležitost už mé děti mít asi nebudou.
Co jsem se dozvěděla nového:
– okolí koncentračního tábora Ravensbrürck, kam byly ženy poslány, bylo pěkné, borovice, jezírko…na pohled to vypadalo velmi hezky, jen ti lidi uvnitř byli strašní
– čísla vytetovaná na kůži dostávali asi jen v některých táborech jako je Osvětim, v Ravensbrücku je měli přišity na oblečení
– až do konce války se lidické ženy nedozvěděly, že byla vesnice vypálena a že jejich muži a děti nežijí, všichni to před nimi tajili a ani nikdo z příchozích do koncentráku jim to neřekl, prostě se všeobecně vědělo, že se jim to nesmí říkat, jinak by to ty ženy položilo
– paradoxně nejvíc žen z různě příchozích přežily ty, které byly z Lidic, víra v to, že se zas shledají s muži a dětmi je naplňovala sílou přežít
– na začátku roku 1942 byly v táboře ještě jakštakš dobré podmínky, ke konci války už nedostali ani chleba, žádná hygiena apod.
– vězenkyně neměly v tomto táboře pruhované mundůry, ale tmavě modré
– paní prý neuměla vůbec šít, maminka jí říkala, aby se hlavně nedávala na šití, že by si ještě přišila prst, ale ona jako na potvoru dostala práci švadleny
– její maminka a sestra páraly kabáty, aby se z nich pak vyráběla výplň do bot, sestra předtím pracovala v nemocnici, ale měla noční služby a během dne se na baráku nevyspala, proto chtěla změnit práci, pak měla tahat kotle s polévkou, ale to jí zas nedělalo dobře na kyčle
– Ravensbrück pronajímal vězně i jiným firmám jako je třeba Siemens jako levnou pracovní sílu, většinou šily různé kabáty a boty vytvářeli nové věci pro německé vojáky
– od června do října chodily všichni bosi
– na 8×8 metrů měli 250 vezeňkyň!!! Nechápu, jak se tam mohly vejít. I když půlka pracovala na noční směně a půlka na denní, přece jich tam muselo být požehnáno.
– vstávalo se v půl páte ráno
– paní sama nikdy nebyla na ošetřovně, nikdy nebyla v koncentráku nemocná, sestra té paní na to víc trpěla a jednou dokonce dostala červenou kartu, což znamenalo smrt, naštěstí se přes jednu známost- nějakou cizinku, která ke kartám měla přístup, zachránila, ta cizinka ji kartu zničila
– zima byla taková, že si hřály nohy v kafi, obětovaly kafe, aby jim bylo chvíli teplo
– Český červený kříž dodal do Ravensbrücku hromady potravinových balíčků, ale nacisti je vězňům vůbec nevydaly, sami je jedli
– maminka i obě dcery(jedna z nich ta paní, kterou jsme osobně potkali) přežily pochod smrti, jednou ráno byly nacisti pryč, a tak se rozdělily podle národností a zvolily si jednu zástupkyni, která je povede, na cestě potkaly muže ze Sachsenhausenu, tak se k nim přidaly
– ze všeho úplně nejhorší pro lidické ženy byl návrat, oproti tomu, co zjistily, když přijeli zpátky do osvobozeného Československa, se jejich utrpení v koncentráku zdálo tím nejmenším
– ne všechny lidické děti, které přežily a byly poněmčeny, se měli v náhradních rodinách špatně, naopak, jedna dívka si dokonce libovala, že měla daleko víc pohodlí, vlastní služku apod.
deviantart.com od MegLyman