Včera byl fakt zvláštní den. Vybrnkávám na kytaru Kometu a zjišťuju, že to není tak těžké, jak se zdálo. Užívám si klídku doma, a pak se vydávám v pozdějším odpoledni do centra.
Konečně jsem sehnala paměťovou kartu, takže nebudu muset rozmýšlet, co vyfotit a co ne. Kartičky na letopočty v papírnictví neseženu, chci dojít do knihovny a vyzvednout si rezervovanou knížku a zrovna se rozčiluju, že není nikde poblíž přechod, když pár desítek metrů vidím blikající auto a na zemi bezvládného člověka. Knihovna je kousek odtamtud. Kolem toho muže vidím asi pět lidí, někdo telefonuje, některá auta zuřivě troubí a toho člověka objíždějí. V dáli houká sanitka. Napadlo mě, jestli nemám přijít blíž a nabídnout svou pomoc. Hodně jsem to zvažovala, ale nakonec jsem tam nešla. Koneckonců kolem toho člověka bylo pět lidí a v telefonu volajícímu určitě radili, co má dělat. Přeci jen ve mně ale hlodal malý červíček pochybností, jestli tomu muži někdo pomůže. Nikde nekrvácel, byl v bezvědomí. To je skoro horší varianta, protože mohl mít nějaké vnitřní zranění. U toho se nedá tolik dělat, jen kontrolvat dech a tep. Najednou mě polil pot a uvědomila jsem si, že ten člověk mohl být třeba mrtvý. Vzpomněla jsem si na jednu nehodu, které jsme byli před časem rovněž svědkem a kde se taky hrálo o život jedné paní. Pak mě napadlo, že si to ten člověk asi nejspíš způsobil sám, když nepřecházel na přechodu.. stejně jako já. Za nějaké chyby se musí platit.. někdy je ta cena ale hodně vysoká.
Říkala jsem si, že už nikdy nebudu přecházet silnici mimo přechod. Nevím ale, jestli to stoprocentně dodržím. Zvuk saniktky pomalu zesiloval. Uvědomila jsem si, jak je to paradoxní. Člověk má pocit, že záchrana je nablízku, ale přitom ještě může být kilometry daleko.. v zácpě mezi dalšími autami. Když jsem opouštěla knihovnu, sanitka tam stála, ale raději jsem šla pryč. Celý den se mi z hlavy ne a ne dostat myšlenka an toho muže. Přežil to? Jestli jo, tak měl z pekla štěstí. Jako na potvoru jsem se včerejší dopoledne přihlásila na tři simulace dopravní nehody a byla jsem na dvě vybrána. Napadlo mě udělat si zdravokurz, když jsem totiž v roli zasaženého, tak se tolik nepřiučím. Ale má to vlastně smysl? Člověk dělá ten zdravotnický kurz pro druhé lidi, aby si uměl poradit v takových situacích.. co když se stane ale něco jemu samotnému? Co když bude potřebovat on sám pomoc? Kde má nějakou záruku, že mu ji někdo také poskytne?
Konec o tomto tématu. Objevila jsem díky své kámošce skvělé obchody s oblečením a úplně náhodou jsem na tři během včerejška i dneška narazila.
Náhody jsou blbec a poslední dobou mám na ně štěstí. Kdo by mi pak vysvětlil to, že jsem se v úterý potkala s kámošem večer na Hlaváku v Brně jen díky tomu, že jsem dostala hlad a šla si koupit nudle a on zrovna přestupoval na cestě z Vídně domů do Zábřeha? To je otázka minut, ne-li vteřin. Stejně tak jako záchrana lidského života.
Květinovou kočku sem dávám proto, že je dneska konec školního roku, doma máme spoustu květin, které mamka přinesla ze školy.( a nejen květin, i čoko, která nám vydrží asi zas až do Vánoc..).
Dnes ve 2.30 ráno se mi povedlo zaplatit novým způsobem letenku. Je jen jednosměrná, ale to neznamená, že tam hodlám zůstat navždy. 🙂
z deviantart.com od moijoie