Tak jsem ještě tu. Přežila jsem to. Kupodivu to nebylo tak strašný, jak jsem čekala. Škoda. Abych se dočista oddělala, musela bych uběhnout ještě o kus víc. Uběhla jsem včera svůj první půlmaraton z Prahy do Kralup nad Vltavou. Zjistila jsem, že jsem uběhla ještě o kus víc, než měří oficiální půlmaraton, totiž když počítám i rozklus, dělá to celkem 23 kilometrů (1,4 km rozklus, pak rozcvička, a pak 21,6 km půlmaraton) . Běžela jsem po celou dobu bez zastavení, zpočátku to šlo zlehka, pak jsem se modlila, aby už zapadlo sluníčko, protože jsem proti němu musela mžourat a bylo těžký se soustředit na kameny. Běžela jsem podél Vltavy. Občas mě chytaly křeče do břicha, ale pak skoro vymizely.
Sem tam kolem mě projel nějaký cyklista, ale jak jsem se vzdalovala Praze, tak jsem zůstávala čím dál tím delší dobu sama. Civilizace vymizela, napravo jsem měla skály a po levici řeku. Udělala jsem si závod na míru. Protože nesnáším lidi, rozhodla jsem se běžet neorganizovaně bez davů.. tak, abych byla sama. Protože nemám ráda asfalt, snažila jsem se vyhledat co nejlepší trasu, kde by ho tolik nebylo. Kolena a kyčle totiž na asfaltu dost trpí. Nakonec bych řekla, že asfalt na té mé trase byl tak ze třetiny. Druhé dvě třetiny tvořila hlína, štěrk a tráva. Můj čas je 2hodiny 50 minut a 30 sekund. Vyběhla jsem v 17:25 a do cíle dorazila ve 20:15. Zpočátku se mi při běhu honily hrozné věci, ale jak člověk pomalu vyčerpává své síly, musí se čím dál tím víc soustředit na svoje nohy i ruce, aby nezakopnul. Zároveň jsem si všímala různých maličkostí kolem sebe. Byl to pro mě vlastně takový výlet. Viděla jsem:
mechovou loďku
planetární soustavu
knihobudku s hezkým posezením
mourovatou kočičku
labuť s labuťátky
opuštěné káčátko
zavřené stánky s občerstvením
pěkný most pro chodce přes řeku
houkající vlaky
červenou značka
přírodní park a zelenou džungle
rovnou vodní hladinu, která mě šíleně lákala k osvěžení
zlaté skály osvětlené sluncem
ceduli s nápisem Vstup na vlastní nebezpečí, zde není cyklostezka
hrob se svíčkami
osvětlený obrovský palác
žblunknutí veliké ryby- to jsem tedy hlavně slyšela
luxusní vily
příšerný smrad z kanálů – ten teda nebyl vidět, ale pekelně cítit… hrůza posledních pár metrů před cílem toto čichat
měsíc v úplňku
Posledních asi 7 kilometrů už byla jen asfaltová cyklostezka, což jsem na jednu stranu uvítala, protože se začalo pomalu stmívat, takže bylo hůř vidět na cestu… ale na druhou stranu moje kyčle začaly dost trpět. Zvláště ta levá. Hodně mě v ní píchalo. Měla jsem však naštěstí několik impulzů, které mě dokázaly popohnat… např. ten hrob… tam to bylo u něj celkem strašidelné.. nebo komíny v dálce, které už značily Kralupy…nebo železniční most, nebo pak silniční most v dálce, cíl mého běhu. Na čas jsem moc nehleděla, chtěla jsem to hlavně uběhnout, ale přála jsem si to dát pot 3 hodiny, což se mi vyplnilo. Kdyby to byl oficiální závod, dostala bych tedy i medaili… Takhle jsem si řekla, že si dám za odměnu aspoň pivo. Vidina piva mě posledních pár kilometrů taky dost vzpružila. No nakonec jsem se v cíli protáhla, zhltla malou flaštičku vody a vydala se svižným krokem na vlak. Aspoň jsem si koupila pak Birella, co naplat. 😀
Kromě kyčle jsem se necítila vlastně ani tak zmoženě. Jó, trochu divně dneska ještě chodím a mám namožené svaly, ale jinak jsem neběžela úplně na krev, to fakt ne. No a zítra bych měla běžet další závod. Tentokrát oficiální. Ale je to takový krátký sranda závod. Když se nebudu moci rozeběhnout, tak půjdu no. Hlavně že to pivo bude zítra aspoň jistý. Dnes si dám pohov a budu se válet jako Róza. 😛
