Jako by ani nebyl víkend. Pořád mám pocit, že je sobota místo neděle. Jako by se mamka včera vrátila z práce a ne už předevčírem. Jako bych přišla po osmihodinové směně z brigády, tak mě bolí nohy a tak jsem unavená. Nechci myslet na to, že to mě teprve zítra čeká. Jako by nikomu tam dole v našem baráku teď nešlo o to, kdo si víc nahrabe a kdo dostane za své úžasné „služby“ odměny. Mám ráda své blízké, dvounohé i čtyřnohé, ale čím dál tím víc začínám nesnášet cizí lidi kolem sebe. Nesnáším hnusnou českou mentalitu, kde si z vás každý dělá onuci, není k vám upřímný a snaží se nahrabat jen pro sebe.
Už uplynulo deset dní tohoto nového roku. Připadá mi to jako věčnost a přitom se za tu dobu stalo akorát prd. Počítám dny a přeji si, aby utekly co nejrychleji. Někdy počítám i hodiny. Je to smutné, protože na jednom blogu jsem viděla, že celý jeden lidský život není nic jen pár řádků kuliček, z nich jedna představuje jeden měsíc. Čas mi zpříjemňuje knížka, která mě nutí dívat se na internet a sledovat země a trasy, kterými ti lidé v knize proplouvají. Dneska jsem viděla děťátko, chlupaté medvíďátko, které když jsem měla v náručí, jako bych držela Amíčka. Rozárka se takto moc chovat nedá, ale i ona je mazlivější. Třeba ví, že je mi smutno.
Že neznáte Amíčka? Snad se nebude můj milý zlobit, když sem umístím jednu fotku, kterou pořídil.
