Hurá, podle statistik můj blog tento i další dny od 30. prosince nenavštívil ani jeden člověk. Takže se stává blog téměř soukromým deníčkem, aniž bych o to usilovala. Nevím, jestli ty statistiky nelžou, ale něco na tom asi bude, když poslední komentář jsem si udělila sama sobě. 😀
Jó, hrabe mi a připadá mi, že se rozkládám zevnitř. Každý všední den je to čím dál tím horší a o víkendu se dávám horko těžko dohromady. Pořád si říkám, že to už nevydržím, ale zatím držím no. Jako ty tlusté tety, které už neměly kam tloustnout, a tak samou tloušťkou umřely. A z jejich srdce se vylouply nové tety, které začaly opět neřízeně žrát.
To jsem si jen tak nevymyslela, povídka o těchto tetách existuje a určitě stojí za přečtení. A nejen tato povídka, celá kniha od jedné švédské autorky, kterou jsem nedano objevila.
O víkendu jedem na lyže do Horních Míseček. Má pršet. Jak jinak.
Nevím, jak zvládnu spánkový deficit ze všech předchozích dní, ale aspoň jednou za rok prostě na ty lyže stoupnout chci.
Musím jít spát. Zítra vstávám ve 4:30. Nechci, ale musím. Bohužel to dospělo u nás práci do takového stádia, že i nemoc si musí člověk napracovat. Vítejte v korporátu.
Jen Róza je furt stejná..opravdová, věrná, přátelská a přítulná. Že jo, Rózo?
