Její pohled mě provází skoro všude. Když jsem sama, je to intenzivnější. Ani nemusíme na sebe mluvit a rozumím jí. Přesto jí ale něco nahlas řeknu. Jsem ráda, že si mám s kým popovídat. Ona nevydá ani hlásku, její výraz, pohyby a přítulnost mi ale řeknou vše.
Byla jsem donucena jít na šmoulí burzu 😀 V obchodě je teď rozdávají za větší nákup. Já je nesbírám, neděste se, ale jeden blázen z naší rodiny jo. Oslovila jsem čtyři kluky, ale bohužel dvacet trojku už měli. Tak jsem nic nevyšmoulila. Stejně nechápu, proč se zas vrací do módy šmoulové. Myslela jsem, že je to už přežité. Za chvíli se začnou vracet pokémoni a já začnu věřit, že se svět opakuje..
Takhle na mě dneska zírala na balkoně.