Jízda autem mi nevadí, teď mám skoro každý den nějaké pochůzky. Jednou je to Mělník, pak Liběchov, Boleslav, někdy jen Mšeno, ale někdy i Praha. V autě mám pořád zapnuté rádio, poslouchám ho skoro pokaždé, když jedu sama, abych se zabavila. Držím se tím poslechem tak trochu při smyslech. Občas si i s rádiem zpívám. Někdy mě to ale naopak dokáže pořádně sebrat. To když uslyším písničku, kterou měla ráda máma. Nebo písničku, která mi připomene smutné chvíle. Je mi z toho pak dlouho na nic a dneska je právě ten případ. Navíc když si ji pak ještě pustím jednou na youtube, je to celý už totálně zabitý. Jako by ale Rozárka měla šestý smysl, hupsne si vedle mě a natahuje ke mně tlapku, chce pohladit. To si pak zase vzpomenu na mámu a říkám si, že je tu přece vedle mě.. že všechno vnímá, jsou totiž obě dvě jedna bytost.
Ale budu se už snažit myslet pozitivně. Myslím na to, jak jsme včera s klukama a s D. opékali párky. Jak jsem tancovala v jejich ještě nezkolaudovaném domečku… A že je to pěkný taneční sál, tam by se dalo uspořádat tančíren! Aspoň jsem jim to tam v ponožkách hezky vytřela. 😀 Myslím taky na Pavlu, novou sousedku, která je moc sympatická…a taky na Hopsalku, nevěrnici, která má bejvák nejméně ve třech zdejších chalupách. A bufet k tomu! Že se nestydí! A vůbec nic nám o tom neřekne. Pak že čeká koťátka… pchá, nacpaná konzervičkama a granulema je až k prasknutí! Když jí omrzí honička s holčičkami naproti, vrátí se k nám a chrupká v předsíni na židli. Kdo ví, kam všude ta kočka chodí. Jisté je, že jí u Pavly určitě taky dopřejou. Žasla jsem nad tím, když jsem spatřila na jejich terase zbrusu nový kotec vystlaný dekami jako pro princeznu na hrášku. Ta Hopsalka si teda ale žije na vysoké noze, teda pardon.. tlapce. 😉
