Zvláštní to týden. Připadá mi, že mám o dost víc volna než normálně. Pondělí celé odpadlo a dnes jen zumba. Večerní hodina se nekoná, ale zítra už jedeme naostro. Ještě si musím přečíst několikrát svůj text. Nazpaměť se ho ale nenaučím. Asi by mi stejně trémou vypadl. V úterý to bylo pro mě hodně o cestování, rovnou z autobusu jsem utíkala do školy a odtamtud jsem se nehnula až do večera. Překvapilo mě, kolik lidí přišlo na tanečák. Občas jsme museli i sedět, abychom se tam všichni vešli. Na swing jsem už neměla sílu, a tak jsem jela na byt. Dnes jsem sice vstávala už brzy, ale program jsem měla jen na dopoledne. A tak si čtu, vybíram téma na seminárku- snad budu moci psát o Strindbergovi, vyhledávám, kde všude se dá studovat švédština, kolik stojí vízum do Číny a podobné blbinky. Už mám jedno přání- hmatatelnou věc, kterou bych chtěla k Vánocům. Teď budu doufat, že mi ji Ježíšek přinese, nebo že ji rozbalím při svých narozeninách. Myslím, že asi neuhodnete, co by to mohlo být.. Teď večer mám ještě sraz s kamarádem, kterého jsem neviděla už víc jak rok. Těším se na to setkání.
Ani jsem vám nenapsala o pondělní příhodě s kytarou. Když jsem ji přinesla domů krásně naladěnou a opřela ji o zeď, zouvám se a najednou se ozve tlumený zvuk strun. Bác! Otočím se a kytara leží na zemi, slyším škrábání drápů o lino a vidím, jak něco chlupatého zdrhá z mého dosahu. Pak se to ono cosi začne nesměle přibližovat, švidrat a zkoumat, co že se to vlastně stalo.. co je ta podivná věc, do které to narazilo? Mohu vám říct, že když jsem viděla Rozárčin výraz, mohla jsem se smíchy potrhat. Uši zvláštně nakloněné do stran a ve tváři větu: Zabiješ mě zato, nebo nezabiješ? To já ne, já za nic nemůžu 🙂 Rozárka smí všude a my jí věříme, že nic nerozbije, ale stane se i, že jí ten skok nevyjde. Na vině je kluzká podlaha, špatně odměřená vzdálenost..či kdoví co.
