Zdravím. Měla bych se učit, díky tomu jsem taky nešla na odpolední blok kurzu. Strávili bychom ho venku a nevím, jestli bych potom neulehla. Už teď mě bolí v krku a mám rýmu. Snad je to jen díky tomu, že mi došly léky. Už mám nové, takže se snad brzy zase dostanu úplně do pořádku. Nemůžu si odpustit alespoň pár vět.
Čtvrtek byl dost hektický, ale nakonec jsem se po zpoždení autobusu(proč ho sakra neměl ve středu místo toho čtvrtka) dostala domů do Prahy. Mám tu trochu nepořádek v pokoji, ale je to tím, že nemám už sílu to moc uklízet. Snad až se napořád přesunu sem.
Pátek, to byl teda den! Dopoledne jsem se učila, odpoledne jsem jela na Letnou, kde se měla konat velká simulace. Nakonec se ale 9 lidí odhlásilo, takže to zas tak žhavé nebylo. Díky bohu! Byla totiž obrovská kosa. Už takhle jsme dost vymrzli. Měla jsem na sobě pět vrstev oblečení a stejně mi nebylo nejtepleji. Ale zážitek to teda rozhodně byl. Nakonec to organizátorky vymyslely tak, že nejdříve nás rozdělily jeden na jednoho, tzn., že jeden člověk z kurzu zachraňoval jednoho figuranta ležícího v bezvědomí. A pak jsme se hráli dvakrát velikou dopravní nehodu s hodně postavami. Já tentokrát v roli spolucestovatele na zadní sedačce, který utrpěl vnitřní zranení. Předstírat to, že se klepu zimou nebylo vůbec těžké, ona mi zima byla i tak opravdově 🙂
No a pak jsem šla do centra, měla jsem ještě čas, na plavání jsem šla až večer, čekala jsem ještě na M., který měl školu. No a tak hledám ono místo, kde jsem měla vyzvednout dárek pro mamku, jenže ne a ne ho najít. Jsem už zoufalá, běhám Václavákem sem a tam, a pak mě napadne připojit se u Mekáče na wifi. Jenže, co se nestane! Když se úspěšně napíchnu na síť, najednou něco padá zezhora. Trochu mě to smete. V tu chvíli je mi nejdražší mobil, který chci zachránit stůj co stůj. A tak se snažím uhnout. Podaří se mi to celkem dobře. Asi tři vteřiny jen koukám a jsem v šoku, co se to stalo. Paní přiletěla ze schodů a spadla přímo na beton. Bouchla se do hlavy a zůstala na zemi ležet zpočátku nehybně. A tak mi hlavou proletělo, že kromě těch tří simulací budu asi dneska zachraňovat naostro. Snažila jsem se na paní mluvit a ptát se, jestli se může postavit. Moc nemluvila a nehýbala se. Naštěstí přišly i její kamarádky, které za ní šly, a vzaly jí kabelku. Měla jsem fakt strach, že si něco zlomila. Natěstí se přeci jen postavila a tak nějak řekla, že je v pořádku. Měla jsem fakt šok.
Ono místo, kde jsem zaplatila dárek, jsem nakonec našla. Pak už jsem chtěla jen zdrhnout nejrychleji z Václaváku. Zašla jsem do čajovny na Bertramce. Její jméno je To chce klid. Jak příznačný název pro tento den. Nikdo tam nebyl. Čajovna je pěkná, modře laděná. Škoda, že o ní moc lidí ještě neví. Dala jsem si palačinku a bezinkovou limonádu. To už mi psal M., že bude ve škole končit a že se můžem sejít na Andělu. Společně jsme si zaplavali a já byla ráda, že se můžu se svým zážitkem někomu svěřit a taky plaváním odreagovat. Byla jsem celkem unavená, ale plavání mě trochu povzbudilo(kupodivu!). Myslím, že jsem si naposledy daal 22 bazénů. Od příště už to bude 23 :-/ M. plaval proti proudu, ale mně se to teda ani náhodou nepodařilo. Byla jsem už vysílená. Taky celý bazén jsem pod vodou vůbec nepřeplavala. Byla jsem ráda za půlku. Když jsme vyšli ven, padaly bílé vločky. Zpočátku jsem to viděla nelibě, ale nakonec i to mělo své kouzlo(trochu).
z romzmalka.webnode.cz