Zachraňování jsem dnes přežila snad bez újmy. Akorát mě tentokrát začala brnět noha a celkově se mi dost nepohodlně leželo. Naštěstí jsme to hráli jen třikrát, takže se to dalo přežít. Auto, které údajně havarovalo, bylo tentokrát obří, složitě se tam vypínalo rádio a jednou jsme měli potíže se startováním. Já jsem jako poslední příchozí opět získala roli člověka v bezvědomí. Naštěstí jsem dýchala po celou dobu, takže mě nemuseli vytahovat z auta. Myslím, že nehoda proběhla minule na lepším místě a bylo to lépe fingované, ale i tak jsem cítila, jak jsou naši zachraňující vyklepaní. Tentokrát byly skupiny dost profesionální, pokaždé u mě někdo zůstal kdo mi kontroloval dech. Jednou jsem se musela hodně držet, abych se nerozesmála. V jednu chvíli totiž hrálo rádio a do toho krutě skučela osoba na přední sedačce. Tomu se říká naturalismus. Umírání do rytmu hudby. Ani nevíte, jak je těžké dělat simulaci..
Potěšilo mě, že byl pak se všemi rozbor celé situace. Myslím, že už trochu vím, jak se zachovat, kdybych spatřila dopravní nehodu. Koho ošetřit první, jak ochránit sebe apod. . Jenže když je člověk na hodně raněných sám, je to těžké. Nejdůležitejší je prostě zavolat záchranku.
Vrhla jsem se na vaření oběda, přičemž brácha odmítl jíst mkrev. Má smůlu.
Včera jsem skoro celý den pracovala na fotkách, které budou součástí mé knihy. Je to fakt piplačka, ale mám to hotový.
Rozárka mi dělala dobrou společnici, je čím dál víc je přítulnější.
Čtu Malou Dorritku od Dickense. Zatím je to celkem dobré. Ale přeji si, abych mohla konečně natrvalo z postele.
Dneska jsem obdržela přání ke státnicím od své kamarádky. Udělalo mi velkou radost. Tady je:
