Tak jsem tady nebyla přihlášená téměř měsíc a podařilo se mi také zapomenout heslo, to je teda hamba! Ráda bych sem přispívala víc, ale bohužel trávím na notebooku dost času, když se musím věnovat práci, a pak už nemám víc sílu a ani chuť koukat znova do obrazovky.
Zase mě honí touha cestovat. Přitom září bylo na cestování fakt pestré. Jenže teď to nejde. Doma máme zase staveniště a konečně se snad dočkáme koupelen. Letos tedy asi ještě nebudou hotové, ale aspoň základ bude. Všichni se furt ptají, kdy budou koupelny, už tu otázku bytostně nesnáším. Neví, co to všechno obnáší… Tak teď už se to snad hlo. Chtěla jsem zase jet na pozdně podzimní / časně zimní pobyt někam, kde to máme rádi, ale asi to nevyjde. Zkrátka na to nebudeme mít. 🙁 Já mám moc ráda takový ten předvánoční čas, kdy napadne první sníh a člověk si ho může naplno užívat. Nikam se nehoní, je v přírodě a vychutnává si ten začátek zimy. Před pár lety jsem byla s partou lidí takhle v Jizerkách na pěkné víkendovce, před dvěma lety jsme byli s mým milým v Neureichenau. Kulička byla ještě koťátko, vezli jsme ji s sebou a poprvé viděla sníh, vytáhli jsme ji totiž ven. 🙂 A naše malá holčička už s námi taky byla, i když ještě v bříšku. Bylo tam moc krásně, vše bylo zasněžené jako v pohádce.
A tak teď jen sním a vzpomínám a prohlížím fotky a poslouchám o tom, jak jiní cestují a snažím se ten podzim užívat i doma, i když se mi vůbec nechce ven do toho temna a lezava. První sníh tu napadne většinou taky až později než v listopadu, ale co se dá dělat. Kdyby mě aspoň nebolela tak záda, jó chvíle, které mám pro sebe, jsou velmi vzácné…
