Notebook mám pořád v „rekonstrukci“, takže další koláže přibudou až zítra večer, pokud zbyde čas. Naštěstí mohu využít doma ten máminý. Je to výhoda i nevýhoda se o něj s někým dělit. Na jednu stranu se můj pobyt na netu zmenší na minimum, na druhou stranu když nutně potřebuji na net, ne vždy je notebook volný. Už se ale těším na ten svůj. Je to stejné jako s fotoaparátem. Když se vám rozbije, nebo když si ho zapomenete. Sice si můžete půjčit foťák od někoho jiného, ale už to není ono.
Spadl mi balvan ze srdce. Všechno mám už na svou cestu připravené. Zbývá jen jediná věc, kterou se mi nepodařilo nikde najít- ponožky ťapky. Ať hledám, jak hledám, nikde jsem na ně nenarazila.
Pak ještě opravit kolečka na kufru, ale to nechám na odborníkovi. 🙂
Zítra jedeme k sestřenici, a tak jsem se vydala koupit nějaký dárek. Nakonec jsem se rozhodla pro ovoce, které se snad vždycky sní. Hraček totiž už má Kačka určitě hodně a s nějakou další věcí nevím, jestli bych se strefila. Koupila jsem i ovoce nashi. Chutná podobně jako hruška, má neuvěřitelné množství vody. V Portugalsku jsme zase jedli oranžové ovoce jménem nisperos. Vzala jsem si semínka s tím, že je tu někdy v Čechách zasadím. To by bylo překvapení, kdyby mi z toho něco vyrostlo! Risknu to ale až přijedu domů.
Pak si taky užívám studený zelený čaj, který jsem pila, už ani nepamatuji. Našla jsem doma voňavé malinové svíčky, které mi tu zpříjemňují výrobu mého překvapení i čtení Analfabetky, která uměla počítat.
Jednu fotku z Portugalska se mi podařilo najít na svých albech na gůglu. Tuhle kočandu jsem viděla kolem našeho hotelu běhat často. Vypadá spokojeně. 🙂
