Jsem unavená. Vím, co za tím je. 9 kilometrů běhu, částečně v superbahně. Když už jsme měly s D. bahno až po kotníky, otočily jsme se a zvolily jinou trasu. Poté jsme zjistily, že jsme předtím seběhly někam jinam. I tak jsme ale byly překvapné, jak to v lese bagrují a upravují. Vytvářejí umělé koryto. Proč asi? Kvůli povodním? Nebo rybám? Nevíme.
Dýně mi taky dává zabrat. Jsme rádi, že je jen jedna. Vymýšlím, co všechno z dýně udělat. Určitě ji dáme částečně na zavařování. Pak ji peču v troubě a udělám dýňovou polévku. Část jsem dala D. pro kluky. Semínka usušíme, ty se taky snad neztratí. Rozárka se na dýni dívala nedůveřivě a raději brzy vyklidila pole.
Další velký úkol, zazimování bazénu, je též za námi. Dneska po tom běhu bych to už asi nezvládla, proto jsem velmi ráda, že jsme to udělali už včera. Je mi moc líto, že už se nebudu moci otužovat, ale teploty jsou teď tak nízké, že už nechceme riskovat poškození. 🙁
Na příští týden raději nemyslím, skoro jako bych trhala květ odkvetlé pampelišky.. pojedeme, nepojedeme, pojedeme, nepojedeme, pojedeme…atd. . Je to k zbláznění, ale připomíná mi to paradoxně i tak trochu Wintonův vlak. Winton taky netušil, kolik vlaků vypraví do začátku války, 1. září už žádný vlak nevyjel. Tohle sice není válka, ale přeci jen se jí ten stav trochu podobá. Stejně tak my čekámě, zda náš vlak za pár dní ještě „vyjede“, a nebo už nastane totální zatmění. To nikdo neví.
P.S. Omlouvám se za nekvalitní foto, kombinace šera a lítající kočky mi dala zabrat. Jsem ráda, že se mi podařilo aspoň něco zachytit.