Dva velké kroky… snad vpřed :-)

Zdravím! Ani mi nepřijde, že je prvního září, nový měsíc… a že se léto chýlí ke svému konci. I když už koupaliště ve Mšeně bude tento víkend zavírat. A já u toho nebudu! No nic, otevře snad zas příští léto, že?

Včera, respektive dneska jsem se rozhodla pro dvě velké věci. S tím souvisí má dnešní návštěva naší pražské kanceláře, kde jsem byla úplně naposledy. Dala jsem si tam tři kafe, abych si to ještě aspoň trochu užila. =) Ohledně práce jsem se víc jak půlku srpna rozhodovala, co bude dál… nebylo to lehké a dost mě to trápilo. Teď už s jistotou mohu říct, že od října budu oficiálně zaměstnaná v Brně! Ano, v Brně!!! Vždycky byl můj velký sen žít v Brně. Teď se mi to splní aspoň napůl. V Brně budu tedy pracovat… nebo spíš pro Brno. Jsem tak ráda, že nemusím dojíždět a že můžu makat z pohodlí domova…. a že je to Brno od nás z Kokořínska tak předaleko. (-: Vlastně když se to vezme kolem a kolem, tak všechno už znám, nebudu muset mít školení a zkušební dobu, prostě budu pokračovat v tom, co už umím. Tak hurá, nejsem na pracáku!

Druhá věc, o které budu psát, je trochu bláznivá a odvážná! Vlastně jsem ráda, že to tak s tou mou prací dopadlo, protože kdoví, kdybych byla přinucena začít úplně jinde, musela bych tuto aktivitu nejspíš oželet. Začala jsem totiž chodit do pěveckého sboru! Včera jsem byla na první zkoušce a světe, div se, oni mě přijali!!!! Zároveň, když pomyslím na včerejšek, uvědomím si, jaký to byl trapas…. a jak jsem se styděla. 😀 A jak jsem nevěděla, jak se při zpívání chovat. Hróóóóóóózný! Já vím, sice jsem zpívala v našem švédském sboru na univerzitě, ale nikdy ne sólo. Nebyli jsme rozdělení klasicky na soprán, alt, tenor a bas. Bylo to spíš víc amatérské. No a když přijdete na zkoušku a třetí věta, kterou slyšíte je, abyste se postavili ke klavíru a začali přede všemi zpívat, tak máte chuť vzít nohy na ramena a zdrhnout!

Ale přežila jsem nakonec. A budu soprán. Já, která jsem zpívala v univerzitním sboru nejhlubší hlas. 😀 Prý mám jasný soprán. Tak si na to musím zvyknout zpívat v sopránu, neboť já sama sobě zním ve vyšších polohách děsně. Celkově se mi v novém kolektivu líbilo. Už jsem dlouho nebyla mezi tolika lidmi. Ani jednoho člověka ze sboru neznám. Šla jsem tam úplně naslepo. Samozřejmě, že mi bude trvat, než si na všechno zvyknu. Občas jsem se ztrácela v notách a textu, který jsme zpívali. Ale věřím, že se to poddá. Uvědomuju si, že zpívání teď budu věnovat podstatnou část svého času, čeká nás hodně koncertů, ale věřím, že odměnou za náš čas strávený trénováním, budou nejen spokojení posluchači, ale i my sami. 🙂 Mně už to tooooolik chybělo… vlastně jsem už o tom přemýšlela několik let, ale netušila jsem, že by mě mohli mezi sebe skutečně přijmout. 🙂